Martin Wihoda Pořadí knih

Kronikář Kosmas byl jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin raného středověku. Jeho Kronika Čechů zprostředkovávala vzdělaným středověkým čtenářům představy o předkřesťanském, mytickém dávnověku, o počátcích křesťanství i o neklidné době přelomu 11. a 12. století. Kronice stejně jako jejímu autorovi se odborná historická literatura věnuje jíž více než dvě staletí. Kniha Martina Wihody na rozdíl od dílčích studií reprezentuje vskutku komplexní dílo, jehož cílem je všestranně ozřejmit důvody vzniku kroniky, Kosmův autorský záměr i jeho literární ambice. Zároveň však Wihoda promyšleně zasazuje Kosmův text do doby, kdy vznikal. Detailně přitom odhaluje, jak se dobové souvislosti promítaly do obsahu kroniky stejně jako hodnotových soudů, jež kronikář hlásal a vědomě prosazoval.

Modernizace dědičných přemyslovských držav v průběhu dlouhého 13. století na sebe vzala mnoho podob a jedna z nich, proměna Moravy knížecí v markrabskou, přivedla na sklonku léta 2022 do louckého kláštera ve Znojmě archeology a historiky z českých zemí, Německa a Rakouska. Společně si chtěli připomenout památku moravského markraběte Vladislava Jindřicha, za jehož vlády (1198–1222) byla Morava vtažena do hlavního proudu inovačních změn a začala se přetvářet ve svébytné, zemskými hodnotami definované markrabství. Pronesené příspěvky a průběžně vedená rozprava se propletly v nápaditém mezioborovém dialogu, jehož výtěžek se podařilo převést do nyní předkládané, písemné podoby.

Publikace vychází k šedesátinám historika a muže mnoha zájmů a dovedností, profesora Masarykovy univerzity Libora Jana. Vedle tří osobních vzpomínek dokreslujících osobní profil jubilanta a soupisu bibliografie jeho odborných prací kniha nabízí více než šedesát studií z pera českých i zahraničních autorů. Většina textů je věnována problémům středověkých dějin a tvoří čtyři tematické celky: Čas knížat, Dlouhé 13. století, Stárnoucí středověk a Duchovní a rytířské řády. Poslední dva oddíly, nazvané Mezi Prahou a Vídní a Minulost jako argument a důkaz, dávají prostor také reflexi problematiky novějších a nejnovějších dějin stejně jako otázkám rezonance dějin ve společnosti (Matice moravská).

Kostel Panny Marie na Pražském hradě patřil k nejhledanějším památkám Čech již od druhé poloviny 19. století. Do bouřlivé názorové výměny nad jeho polohou a významem se postupně zapojili snad všichni přední znalci raného středověku. Mariánský svatostánek totiž naposledy zmiňuje tzv. Dalimilova kronika, jejíž vznik bývá zpravidla kladen nedlouho za rok 1300. O něco později kostel zanikl a jeho poloha upadla v zapomnění. Objevit se jej podařilo až výzkumem, který roku 1950 vedl Ivan Borkovský. Nevelký objekt zakončený apsidou o rozměrech zhruba 7,5 × 6 m byl však natolik poničen, že se jeho původní podoba i stavební vývoj vzpírají jednoznačné interpretaci. Osmička archeologů, historiků, lingvistů, religionistů a uměleckých historiků (Iva Adámková, Nora Berend, Jiří Dynda, Jan Frolík, Jana Maříková-Kubková, Dalibor Prix, Ivo Štefan a Martin Wihoda) se nyní zamýšlí nad možnostmi a mezemi výkladu a pokouší se provázat Borkovského objev s christianizací Čechů.

Autoři soustředí svoji pozornost k historickým a symbolickým „uzlovým bodům“, které jsou důležité jak pro vývoj polské společnosti, tak pro pozdější polskou historickou paměť. Text tak postihuje základní problémy a souvislosti historického vývoje jednotlivých období. Zvláštní pozornost je věnována úloze Polska v regionu a ve světě, regionální různorodosti, proměnám kolektivních identit a historické paměti, historickým formám státnosti, kulturnímu transferu a společenským strukturám.

Zlatá bula sicilská sice již po generace náleží k pevné výbavě veřejného prostoru v českých zemích, nicméně jak ukázal novější výzkum, mnohé dosud přejímané závěry v sobě nesly punc letitého zápasu o národní sebeurčení a české státní právo. Jubilejní rok 2012 proto vybídl nejen k oslavám, nýbrž i k jakémusi ohlédnutí, jehož výsledek je nyní předkládán veřejnosti v podobě sborníku s výmluvným názvem a ještě výmluvnějším podtitulem. Proč naše představy uvázly mezi realitou a mýty, dokládá šestice autorů na různých příkladech. Na listině samotné, jejím druhém životě i na obecném historickém kontextu, přičemž sama skutečnost, že své síly spojili historikové z univerzitních, archivních i akademických pracovišť, posouvá sborník do role jakéhosi zasvěceného průvodce po historikově dílně.

Tradice a zvyklosti jsou svorníkem státotvorného vývoje. Stačí si připomenout volby knížat, nalézání práva na sněmech Čechů i samo pojetí přemyslovské mytologie, jež definovala domácí pořádky a vztah vládnoucí dynastie k obci Čechů. Právě důraz na tradice a zemské zvyklosti ovlivnil veřejné mínění, které se stavělo ke královské hodnosti buď lhostejně, nebo ji vnímalo jako cizí, dílem přímo škodlivou novotu. Možná i proto dosud nebylo zcela zřejmé, jaká byla ideová a programová náplň prvních českých království, totiž Vratislavova a Vladislavova, a proč uspěl teprve koncept Přemysla Otakara I. Tento na komparaci hodnot knížecích a královských Čech založený výklad nabízí neotřelý pohled na dlouhý a obtížný zrod české státnosti v širším středoevropském kontextu.

První díl skript pro studenty historie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Tématy jsou historie jako věda, historický čas, problematika pramenů, metody historické vědy, heuristika, knihovny, odborné časopisy, informační technologie, muzea a galerie, archivy.

Druhý díl skript pro studenty historie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Tématem jsou specifika výzkumu jednotlivých historických období (středověku, raného novověku, 19. století a 20. století) a dějiny dějepisectví.

Vydáno u příležitosti stejnojmenné výstavy pořádané ve dnech 12.7.-12.9.2012 Ostravským muzeem ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Ostravě. Názvy příloh: Genealogie Přemyslovců, pět generací potomků knížete Břetislava I., Genealogie Štaufů, dvě generace potomků Fridricha I. Barbarossy.