Adalbert Stifter Pořadí knih

Pohádky a pověsti z česko-rakouského pomezí vypráví o krásné přírodě, dobrotě venkovských lidí a podivuhodných postavičkách z dávných dob.

Dvě romantické povídky z počátečního období tvorby známého rakouského spisovatele a šumavského rodáka. V první snové povídce s názvem Kondor provází její hrdina vzdušný balon, v němž se rozhodla překonat s dvěma společníky zemskou tíži mladá svobodomyslná šlechtična. Ohromující pocit z nadzemské výšky navždy proměnil její vnímání pozemského života a lásky. S hrdinou vyprávění pak oba do konce života spojuje platonický, ničím nezkalený cit. V povídce Ves na pláňce popisuje Stifter příběhem mladíka, rodáka z náhorní plošiny, který odešel do světa a po mnoha letech se vrátil ke svým chudým rodičům stejně nezkažený, jako odcházel, lyrickým jazykem krajinu svého dětství.

Romantická povídka z autorova rodného kraje líčí ve třech částech pohnutý osud svérázného obyvatele šumavské samoty. V retrospektivě se autor vrací k životu zajímavého starce, který chodí po horách a sbírá květiny a minerály, doprovázený chlapcem zdejšího hajného, jemuž se snaží vštípit základy vzdělání a předat své zkušenosti. Místní obyvatelé mu přezdívají "lesní poutník", aniž by cokoliv znali o jeho minulosti. Stařec je bývalý bohatý stavitel, který platí samotou za neuvážený životní krok. Jako mladý muž se oženil s krásnou a jemnou ženou, s níž vedl léta harmonický poklidný život. Manželství ale bylo bezdětné a oba manželé, kteří ve vlastních dětech viděli smysl lidské existence, se po dlouhých úvahách rozhodli obětovat svůj šťastný svazek, rozejít se, a s novými partnery se pokusit svoji touhu naplnit. Setkání po mnoha letech oběma ukázalo, jak chybné bylo jejich rozhodnutí, a pozdě si oba uvědomili, že jejich láska měla daleko vyšší smysl a hodnotu.

Jeden prostý smolař se s rodinou vydává do lesů, aby unikl moru. Je užitečné porovnat obě verze této možná nejpůsobivější povídky Adalberta Stiftera: Proti neuhlazenému původnímu znění „Smolařů“ z roku 1849, kterému leckdo dává přednost, tu stojí „studiové znění“ textu nazvaného už „Žula“; v něm se Stifter blíží klasickému ideálu. Kdokoliv si přečte tuto knihu, bude vědět víc o jedné i druhé duši, které obě přebývaly ve Stifterově nitru.

Podle povídky Horský křišťál je nazván i výbor povídek významného rakouského novelisty Adalberta Stiftera, rodáka z Horní Plané na Šumavě, spisovatele, malíře a pedagoga. Jeho dílo je záměrně archaizující, Stifter navazuje na klasické pojetí dobra, rozumu a krásy jako jednoty, jež je mírně modifikováno vlivem jeho přírodovědných studií, mistrovsky líčí přírodní scenérie (český čtenář pozná šumavskou krajinu ve Hvozdu a v Lesním poutníkovi, kde je pověst o Čertově stěně) a modeluje krásné lidské vztahy plné harmonie. Příroda, jednou laskavá, jindy ničící, vychovává hrdiny nadané schopností ji vnímat a vytváří a ovlivňuje mezilidské vztahy. Povídka Žula je rámcový příběh, v němž dědeček vypráví o vztahu dvou dětí, které přežily v lese epidemii moru. Ve Vesničce na pláni je takovou přírodní katastrofou sucho a v Horském křišťálu sněhová bouře. V povídkách Abdiáš, Brigita a Tři strůjci svého štěstí se autor zabývá otázkou osudu a lidské vůle ho ovládnout. Starý mládenec je malý výchovný román s typickým putováním podmanivou přírodou. Výbor otevírá romantická povídka Kondor, v níž se hrdinka pokouší vyrovnat mužům při průzkumném letu balónem. V Lesní pěšině a v Potomcích Stifter použil i autobiografické prvky. Závěrečná satirická povídka Sentzovský polibek zobrazuje rituály šlechtického života.