Michal Ajvaz Knihy

Kniha esejů o Italu Calvinovi, Witoldu Gombrowiczovi, Henri Michauxovi, Raineru Marii Rilkovi, Williamu Gibsonovi, Ivanu Wernischovi aj. Všechny eseje krouží kolem jediného tématu a jsou spojeny textem, který z nich dělá příběh, jehož dějem je putování říší znaků a prázdna.

Po přečtení textů v Tajemství knihy vám nezbyde než konstatovat, že Michal Ajvaz je také skvělý esejista. Většina textů z této knihy byla v minulosti, ve větších časových odstupech, již publikována, převážně v Literárních novinách. Redaktor Literárních novin se zde vyjadřuje k dílům některých konkrétních autorů (Gustav Meyrink, Petr Král, Ladislav Klíma), ale i k literatuře jako takové. Ajvaz živě reaguje na estetiku jednotlivých děl, či tématických celků (deníková literatura), které analyzuje s nadhledem a osobitou interpretací.

Kniha obsahuje jednak nové vydání studie Znak a bytí z roku 1994, ve které se autor zamýšlí nad filosofií Jacquese Derridy, a jednak dosud nepublikovanou studii zabývající se Derridovou kritikou Husserlova pojetí časovosti.

Kniha se zabývá různými aspekty vidění. Pojednává také o Husserlově teorii znaku a Kantově pojetí schématu z hlediska vizuální zkušenosti.

Michal Ajvaz je básník a spisovatel. Sny gramatik, záře písmen jsou jeho reflexí tvorby významného argentinského autora Jorga Luise Borgese. Sám autor svou knihu charakterizuje takto: „Je to stále ještě zpráva o cestě, o dobrodružství setkávání s Borgesovým dílem, vyprávění o myšlenkách, které se rodily v rozhovoru s Borgesem jako odpovědi na otázky, jež mi Borgesovo dílo kladlo – odpovědi, jež se hned proměňovaly v další otázky, volající po nových odpovědích.“ Jedná se tedy o soubor kratších esejů reflektujících jak jednotlivé Borgesovy texty, tak také témata Borgesem nastolená a motivy, které se v Borgesově díle často opakují (schodiště, labyrint, zrcadlo, motiv zrodu skutečného z ideálního). Autor se netají tím, že nejde ani tak o analýzu Borgese jako spíš o inspirování se jím. Z mnoha témat vyzdvihněme: esej Pierre Menard, autor Dona Quijota – otázka, kterou si kladl Borges, zní: „Pierre Menard stvořil své dílo tak, že napsal text, jenž měl stejný název jako Cervantesova nejslavnější kniha a v němž byla táž slova v témže pořadí jako v Cervantesově Donu Quijotovi. Znamená to, že napsal totéž, co Cervantes?“ Nastoluje i otázky interpretace znaků a píše o tzv. kryptických dílech – díla a události jsou čteny s jiným významem, než jak se odehrály před veřejností. Dále v eseji Čínská encyklopedie poukazuje autor na to, že naše gramatika není jedinou možnou gramatikou a že jediná univerzální gramatika ani neexistuje.

Sborník studií zaměřených na prostor, jak je chápán v klasické, moderní a postmoderní filosofii, fyzice, matematice, výtvarném umění, literatuře a sociologii. Texty se snaží reflektovat situaci, kdy prostor na jednu stranu vnímáme jako cosi vnějšího a existujícího objektivně mimo nás, na straně druhé však vnímání prostoru zásadně souvisí i naším vnitřním subjektivním prožíváním. Právě tento poslední „prostor pro člověka“, jehož příkladem je prostor architektonický, pak představuje vyústění celé knihy.

Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk, Král, Kremlička, Nowicki, Ohnisko, Olič, Palla, Pitínský, Pížl, Přidal, Reiner, Rozehnal, Rybáková, Řezníček, Salava, Slanina, Soukupová, Stančík, Stašek, Svěrák, Šanda, Šrut, Trojak, Vokolek, Voráč.

Ve Zlatém věku se odhaluje Ajvazův skrytý „druhý svět“ tak dalece, že se stává prakticky „prvním“. Samozřejmě zůstává ten „druhý“, od naší zdánlivé racionální reality tak odlišný svět nadále autorovým základním motivem, zde avšak opustil příšeří záhadných pražských zákoutí či fabulačně fantastickou atmosféru pražských hospod a stal se zcela svébytným, na naší realitě nezávislým prostorem kdesi na naší reálné planetě – Posledním ostrovem, na němž vzdor naší evropské či evropsko-americké racionální a pragmatické civilizaci vyvinula a udržela civilizace naprosto svobodná, stavěná na principech chaosu a destrukce všech aspektů námi vytyčené totality jazyka a logiky.

Vychází při příležitosti výstavy Josefa Váchala v Galerii Rudolfinum 9. 12. 1994 – 19. 2. 1995.

Studie, ve které se autor zamýšlí nad filosofií J. Derridy.