Michal Ajvaz Pořadí knih (chronologicky)

Kniha se zaměřuje na disentní jevy, jež se v přítomné chvíli dějin objevují v trhlinách klasické moderny a jež naznačují jednotu určitého světa smyslu, který se od světa klasické moderny odlišuje, aniž by přestal být moderním. "Stará" moderna je v knize charakterizována jako doba vlády formy a její principy jsou předvedeny na formalismu Kantovy filosofie, jejíž výklad tu slouží jako kontrastní pozadí k předvedení rysů vynořujícího se světa jiného smyslu, zejména povahy významové stavby, která je s tímto světem spjata.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“. Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní možná nejlépe myšlení psaním Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

In a small village on the southern coast of Crete, the narrator meets a young man who tells him a history of his journey which took him from Prague as far as to the Libyan sea. It is a voyage to uncover mysterious deaths of two brothers: one was murdered during the ballet performance, the body of the second one was found by Turkish fishermen at the Asia Minor shores. On the move, the amateur detective is accompanied by one of the brothers ́ girlfriend. They have to work out a lot of traces, clues and rebuses - seemingly meaningless clusters of letters in the picture of a Hungarian painter, fragments of words created in the sea by bodies of phosphorescing worms, puzzling shapes of jelly sweets found in a small shop in Croatia or the plot of an American sci-fi thriller movie, which the protagonists watch in the cinema in Rome suburb. Such leads send the heroes from town to town, the plot takes part on night trains and many places in Europe - in Bratislava, Budapest, Lublan, on the islands of Mykon and Crete... With the search for the murderer of both the brothers many other stories are interconnected, and they take the readers to even more distant places of the Earth: Moscow, Boston, Mexico City...

Kniha začíná pohledem na vázu stojící na stole. Jak je možné, že vidím vázu, a ne barevné skvrny? Jak je možné, že se mi představuje jako věc s vnitřkem a zadní stranou, třebaže ty jsou před mým pohledem skryté? Co všechno mi o sobě váza říká? Jakým způsobem mi váza vypráví o svém účelu, o své minulosti a budoucnosti, jak mi odhaluje svět, s nímž je spjata? Skutečnost se mi zjevuje prostřednictvím významů. Jaká je povaha významů „tvar“, „vzdálenost“, „látka“, „prostor“, „čas“ – tedy významů, o kterých si myslíme, že je dokonale známe, ale nikdy jsme se nepodívali, jak jsou vlastně udělány? Jednotlivý význam může vystupovat pouze jako součást významové stavby – jaká je povaha této stavby? V čem se shoduje a v čem se liší významová stavba vnímání a významová stavba promluvy nebo textu? Dají se tyto dvě stavby oddělit, anebo se prolínají? Kniha Dynamický logos se pokouší odpovědět na tyto otázky.

Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu…

Ang kalipunan ng mga kuwentong Czech, na pinamagatang Ang Lalaking Nakalilipad at Iba pang mga Kuwentong Czech, ay patikim sa yaman ng imahinasyon ng Czech na nása wikang Filipino. Kabilang sa antolohiyang ito ang mga pamosong kuwentistang sina Jan Neruda, Franz Kafka, Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Karel Čapek, Karel Polaček, Arnošt Lustig, Josef Nesvadba, Markéta Hejkalová, Ivan Klíma, Michal Ajvaz, Miloš Urban, Petra Hůlová, at Julie Nováková.

Spisovatel a filosof Michal Ajvaz spolu s kybernetikem Ivanem M. Havlem se formou volného dialogu zabývají rozličnými tématy na pomezí nejen jejich, ale i mnoha dalších oborů. Svérázným a ničím nespoutaným způsobem zkoumají lidskou tělesnost, rozmanitost a vrstevnatost tvarů, povahu, vznik a zánik struktur a procesů v přírodě i v lidském světě. Repliky dialogu jsou rozčleněny do tematických kapitol, které čtenáři usnadní orientaci ve spleti mnoha vzájemně se prolínajících témat.

Autor na počátku knihy pozoruje, jak na jeho ruku dopadá sněhová vločka, a klade si otázku o povaze této drobné události. Ukazuje se, že i taková prostá zkušenost může vyvstat jen díky smyslu, který ustavuje jsoucno a který předpokládá dynamickou syntax. Tuto syntax nemůžeme pochopit, aniž bychom ji uviděli v celém jejím vývoji, který sám je zasazen do vývoje kosmu. Je proto třeba se zamyslet nad sebeutvářením kosmu a v rámci tohoto zamyšlení zaměřit pohled na neživou i živou přírodu a posléze i na lidský svět a jeho hodnoty, je třeba uvidět tyto oblasti kosmického dění v jejich souvislosti i jedinečnosti.

Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk, Král, Kremlička, Nowicki, Ohnisko, Olič, Palla, Pitínský, Pížl, Přidal, Reiner, Rozehnal, Rybáková, Řezníček, Salava, Slanina, Soukupová, Stančík, Stašek, Svěrák, Šanda, Šrut, Trojak, Vokolek, Voráč.

Autor podává přehled Husserlovy koncepce genetické fenomenologie, snaží se ukázat princip geneze, paradoxy, jež jsou v rámci fenomenologie s genetickou problematikou spjaty, a místo genetického bádání ve fenomenologické filosofii: genetická analýza není jen jednou z oblastí fenomenologie, ukazuje se jako nepostradatelná pro plné určení smyslu ve všech dalších oblastech. Jako vodítko při svém výkladu si autor zvolil sledování geneze subjekt-predikátového vztahu.

Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a do vyhledávače napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. Kniha získala cenu Magnésia Litera 2012 pro nejlepší knihu roku.

Kniha přináší soubor dopisů, v nichž autoři zkoumají epizodické situace – svébytné elementy lidského prožívání světa, z nichž se skládá náš každodenní život a jejichž anatomií se přesto málokdy zabýváme. Při svých výzkumech se autoři opírají o řadu příkladů takových situací z vlastní zkušenosti i z literární fikce. Situace, která dala knize název, pochází z Knihy tisíce a jedné noci; týká se okamžiku, kdy Sindibád Nosič vstupuje do bagdádského domu Sindibáda Námořníka a žasne nad tím, s čím se tam setkává. Jde již o druhou knihu korespondenčních rozhovorů obou autorů; v první se zabývali svou zkušeností s nočním sněním (Snování: Rok dopisů o snech).

Kniha přináší dopisy, v nichž si oba autoři v průběhu jednoho roku sdělovali své sny, přemýšleli o nich a zkoumali, zda by mohli najít některé zákonitosti nočního snění, aniž by se přitom opírali o psychoanalytické nebo jakékoliv jiné teorie snu. Kladli si přitom otázku, zda je možné vytvořit teorii snu, která by na jedné straně nepodřizovala sen smyslu a logice bdělého světa a na druhé straně se na něj nedívala jen jako na pouhý nesmyslný chaos. Kniha spíše než celistvou teorii snu přináší příběh o rození myšlenek v korespondenčním rozhovoru. Úvahy o snech přivedly autory k myšlenkám na oblast, která se vymyká protikladu smyslu a nesmyslnosti a která snad může být významná i pro jiné oblasti života, než je sen.

V malé vesničce na jižním pobřeží Kréty se vypravěč setká s mladým mužem, který mu vypráví historii cesty, jež ho z Prahy přivedla až k Libyjskému moři. Jejím cílem bylo objasnit záhadnou smrt dvou bratří. S pátráním po vrahovi obou bratří jsou spojeny další příběhy, které nás zavádějí do ještě vzdálenějších míst, ať je to Moskva, Boston či mexická metropole…

Kniha obsahuje jednak nové vydání studie Znak a bytí z roku 1994, ve které se autor zamýšlí nad filosofií Jacquese Derridy, a jednak dosud nepublikovanou studii zabývající se Derridovou kritikou Husserlova pojetí časovosti.

Základní osou Ajvazovy knihy je, jak samotný název napovídá, padesát pět měst, čili katalog sídel. Autor zde rekonstruuje Calvinova Neviditelná města a vnáší do nich uspořádanou kombinatoriku, jejímž výsledkem je 11 oddílů vždy s pěti kratičkými zastávkami v novém pomyslném městě. Ajvaz však neanalyzuje vyprávění Marca Pola chánovi Kublajovi, naopak: to se pro něj stává výchozím bodem k zamyšlení nad rolí, jakou mají v průběhu utváření jednotlivé vjemy, časové kategorie, fyzické atributy a v neposlední řadě jakou úlohu zde hraje člověk (jako jednotlivec i jako organizovaná společnost), jeho touhy, sny a vzpomínky, jeho klamy, sama jeho přítomnost.

Kniha esejů o Italu Calvinovi, Witoldu Gombrowiczovi, Henri Michauxovi, Raineru Marii Rilkovi, Williamu Gibsonovi, Ivanu Wernischovi aj. Všechny eseje krouží kolem jediného tématu a jsou spojeny textem, který z nich dělá příběh, jehož dějem je putování říší znaků a prázdna.

Sborník studií zaměřených na prostor, jak je chápán v klasické, moderní a postmoderní filosofii, fyzice, matematice, výtvarném umění, literatuře a sociologii. Texty se snaží reflektovat situaci, kdy prostor na jednu stranu vnímáme jako cosi vnějšího a existujícího objektivně mimo nás, na straně druhé však vnímání prostoru zásadně souvisí i naším vnitřním subjektivním prožíváním. Právě tento poslední „prostor pro člověka“, jehož příkladem je prostor architektonický, pak představuje vyústění celé knihy.

Děj románu se odehrává v roce 1999 v Praze. Vypravěč objeví na skládce na okraji města věc, jejíž účel nezná – je to nějaký nástroj, emblém, socha nebo snad písmeno neznámé abecedy? Ukáže se, že předmět je nějak spojen se záhadným zmizením mladé dívky. Vypravěč po ní pátrá a zároveň se pokouší odhalit smysl neznámého předmětu, který by mohl vést k tajemství jejího zmizení. Na své cestě prochází různými prostory, kavárnami, vrátnicemi podniků, nádražími i luxusními vilami zbohatlíků. Naráží na řadu stop, naslouchá vyprávěním, která souvisejí s věcí i s dívkou. Tyto příběhy přenášejí čtenáře do různých míst – do New Yorku, do nepojmenovaného francouzského městečka, do horského střediska Garmisch-Partenkirchen v Bavorských Alpách, na řecké ostrovy v Egejském moři, do Jižní Ameriky, do Afghánistánu. Ale stopy se stále nemohou spojit ve smysluplný celek…

Kniha se zabývá různými aspekty vidění. Pojednává také o Husserlově teorii znaku a Kantově pojetí schématu z hlediska vizuální zkušenosti.

Michal Ajvaz je básník a spisovatel. Sny gramatik, záře písmen jsou jeho reflexí tvorby významného argentinského autora Jorga Luise Borgese. Sám autor svou knihu charakterizuje takto: „Je to stále ještě zpráva o cestě, o dobrodružství setkávání s Borgesovým dílem, vyprávění o myšlenkách, které se rodily v rozhovoru s Borgesem jako odpovědi na otázky, jež mi Borgesovo dílo kladlo – odpovědi, jež se hned proměňovaly v další otázky, volající po nových odpovědích.“ Jedná se tedy o soubor kratších esejů reflektujících jak jednotlivé Borgesovy texty, tak také témata Borgesem nastolená a motivy, které se v Borgesově díle často opakují (schodiště, labyrint, zrcadlo, motiv zrodu skutečného z ideálního). Autor se netají tím, že nejde ani tak o analýzu Borgese jako spíš o inspirování se jím. Z mnoha témat vyzdvihněme: esej Pierre Menard, autor Dona Quijota – otázka, kterou si kladl Borges, zní: „Pierre Menard stvořil své dílo tak, že napsal text, jenž měl stejný název jako Cervantesova nejslavnější kniha a v němž byla táž slova v témže pořadí jako v Cervantesově Donu Quijotovi. Znamená to, že napsal totéž, co Cervantes?“ Nastoluje i otázky interpretace znaků a píše o tzv. kryptických dílech – díla a události jsou čteny s jiným významem, než jak se odehrály před veřejností. Dále v eseji Čínská encyklopedie poukazuje autor na to, že naše gramatika není jedinou možnou gramatikou a že jediná univerzální gramatika ani neexistuje.

Ve Zlatém věku se odhaluje Ajvazův skrytý „druhý svět“ tak dalece, že se stává prakticky „prvním“. Samozřejmě zůstává ten „druhý“, od naší zdánlivé racionální reality tak odlišný svět nadále autorovým základním motivem, zde avšak opustil příšeří záhadných pražských zákoutí či fabulačně fantastickou atmosféru pražských hospod a stal se zcela svébytným, na naší realitě nezávislým prostorem kdesi na naší reálné planetě – Posledním ostrovem, na němž vzdor naší evropské či evropsko-americké racionální a pragmatické civilizaci vyvinula a udržela civilizace naprosto svobodná, stavěná na principech chaosu a destrukce všech aspektů námi vytyčené totality jazyka a logiky.

Po přečtení textů v Tajemství knihy vám nezbyde než konstatovat, že Michal Ajvaz je také skvělý esejista. Většina textů z této knihy byla v minulosti, ve větších časových odstupech, již publikována, převážně v Literárních novinách. Redaktor Literárních novin se zde vyjadřuje k dílům některých konkrétních autorů (Gustav Meyrink, Petr Král, Ladislav Klíma), ale i k literatuře jako takové. Ajvaz živě reaguje na estetiku jednotlivých děl, či tématických celků (deníková literatura), které analyzuje s nadhledem a osobitou interpretací.

Tyrkysový orel obsahuje dvě novely: Bílí mravenci a Zenónovy paradoxy. Obě mají společnou ústřední postavu (jsou podány v první osobě) i společnou náladu a ladění. Ajvaz je rozený vypravěč; příběh u něj připomíná řeku, jež na své pouti k moři zvolna plyne krajinou. Jako z jednotlivých přítoků jeho vyprávění sestává z rozličných menších příběhů, které se nepozorovaně noří do hlavního proudu, proplétají a splétají se s ním a utváří podiv(uhod)nou směs. Často je jeho vypravěčský vnor několikanásobný a při četbě si náhle uvědomíte, že nyní mluví postava, jež je součástí příběhu jiné postavy, o níž hovoří zase jiná postava atd. Text má magickou kvalitu kývající se kobry. Pokud se naň plně soustředíte, brzy budete zcela vtaženi a pohlceni pomalým rytmem dlouhých souvětí zvolna kličkujících mezi řádky...

Les a člověk. Les viděný objektivem Petra Hrušky a vztah lesa a člověka, cítěný Michalem Ajvazem. Jedna stránka poetického a filozofujího textu Michala Ajvaze, druhá stránka fotografie detailu lesa Petra Hrušky.

Vychází při příležitosti výstavy Josefa Váchala v Galerii Rudolfinum 9. 12. 1994 – 19. 2. 1995.

Studie, ve které se autor zamýšlí nad filosofií J. Derridy.

Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Třetí vydání. -- zdroj: legie.info --

Povídková sbírka uvádí půvabné krátké texty plné hravé fantazie, absurdních situací a z nich vyplývajícího jemného humoru.

Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr, a když obejdeme Malou Stranu, dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho.