Michal Ajvaz Pořadí knih

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“. Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní možná nejlépe myšlení psaním Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

Kniha začíná pohledem na vázu stojící na stole. Jak je možné, že vidím vázu, a ne barevné skvrny? Jak je možné, že se mi představuje jako věc s vnitřkem a zadní stranou, třebaže ty jsou před mým pohledem skryté? Co všechno mi o sobě váza říká? Jakým způsobem mi váza vypráví o svém účelu, o své minulosti a budoucnosti, jak mi odhaluje svět, s nímž je spjata? Skutečnost se mi zjevuje prostřednictvím významů. Jaká je povaha významů „tvar“, „vzdálenost“, „látka“, „prostor“, „čas“ – tedy významů, o kterých si myslíme, že je dokonale známe, ale nikdy jsme se nepodívali, jak jsou vlastně udělány? Jednotlivý význam může vystupovat pouze jako součást významové stavby – jaká je povaha této stavby? V čem se shoduje a v čem se liší významová stavba vnímání a významová stavba promluvy nebo textu? Dají se tyto dvě stavby oddělit, anebo se prolínají? Kniha Dynamický logos se pokouší odpovědět na tyto otázky.

Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu…

Spisovatel a filosof Michal Ajvaz spolu s kybernetikem Ivanem M. Havlem se formou volného dialogu zabývají rozličnými tématy na pomezí nejen jejich, ale i mnoha dalších oborů. Svérázným a ničím nespoutaným způsobem zkoumají lidskou tělesnost, rozmanitost a vrstevnatost tvarů, povahu, vznik a zánik struktur a procesů v přírodě i v lidském světě. Repliky dialogu jsou rozčleněny do tematických kapitol, které čtenáři usnadní orientaci ve spleti mnoha vzájemně se prolínajících témat.

Autor na počátku knihy pozoruje, jak na jeho ruku dopadá sněhová vločka, a klade si otázku o povaze této drobné události. Ukazuje se, že i taková prostá zkušenost může vyvstat jen díky smyslu, který ustavuje jsoucno a který předpokládá dynamickou syntax. Tuto syntax nemůžeme pochopit, aniž bychom ji uviděli v celém jejím vývoji, který sám je zasazen do vývoje kosmu. Je proto třeba se zamyslet nad sebeutvářením kosmu a v rámci tohoto zamyšlení zaměřit pohled na neživou i živou přírodu a posléze i na lidský svět a jeho hodnoty, je třeba uvidět tyto oblasti kosmického dění v jejich souvislosti i jedinečnosti.

Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk, Král, Kremlička, Nowicki, Ohnisko, Olič, Palla, Pitínský, Pížl, Přidal, Reiner, Rozehnal, Rybáková, Řezníček, Salava, Slanina, Soukupová, Stančík, Stašek, Svěrák, Šanda, Šrut, Trojak, Vokolek, Voráč.

Autor podává přehled Husserlovy koncepce genetické fenomenologie, snaží se ukázat princip geneze, paradoxy, jež jsou v rámci fenomenologie s genetickou problematikou spjaty, a místo genetického bádání ve fenomenologické filosofii: genetická analýza není jen jednou z oblastí fenomenologie, ukazuje se jako nepostradatelná pro plné určení smyslu ve všech dalších oblastech. Jako vodítko při svém výkladu si autor zvolil sledování geneze subjekt-predikátového vztahu.

Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a do vyhledávače napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. Kniha získala cenu Magnésia Litera 2012 pro nejlepší knihu roku.

Kniha přináší soubor dopisů, v nichž autoři zkoumají epizodické situace – svébytné elementy lidského prožívání světa, z nichž se skládá náš každodenní život a jejichž anatomií se přesto málokdy zabýváme. Při svých výzkumech se autoři opírají o řadu příkladů takových situací z vlastní zkušenosti i z literární fikce. Situace, která dala knize název, pochází z Knihy tisíce a jedné noci; týká se okamžiku, kdy Sindibád Nosič vstupuje do bagdádského domu Sindibáda Námořníka a žasne nad tím, s čím se tam setkává. Jde již o druhou knihu korespondenčních rozhovorů obou autorů; v první se zabývali svou zkušeností s nočním sněním (Snování: Rok dopisů o snech).

Kniha přináší dopisy, v nichž si oba autoři v průběhu jednoho roku sdělovali své sny, přemýšleli o nich a zkoumali, zda by mohli najít některé zákonitosti nočního snění, aniž by se přitom opírali o psychoanalytické nebo jakékoliv jiné teorie snu. Kladli si přitom otázku, zda je možné vytvořit teorii snu, která by na jedné straně nepodřizovala sen smyslu a logice bdělého světa a na druhé straně se na něj nedívala jen jako na pouhý nesmyslný chaos. Kniha spíše než celistvou teorii snu přináší příběh o rození myšlenek v korespondenčním rozhovoru. Úvahy o snech přivedly autory k myšlenkám na oblast, která se vymyká protikladu smyslu a nesmyslnosti a která snad může být významná i pro jiné oblasti života, než je sen.