Kateřina Lachmanová Knihy

Soubor čtyřiceti krátkých zamyšlení nad tím, jaký význam má milosrdenství v duchovním životě.

Člověk se vždycky pouští na tenký led, chce-li mluvit o tom, jaký Bůh je a jaký není. „Jsem trochu nesvůj z přednášek s tematikou falešných představ o Bohu, neboť všechny představy o Bohu jsou falešné,“ doznává jeden náš známý autor a z jistého pohledu mu dávám za pravdu. Vždyť karikatur Boha by se dalo najít asi tolik, kolik je na zemi lidí, kteří si o něm utvářejí nějakou představu. Bůh ze své podstaty nekonečně přesahuje všechno naše chápání a všechny naše představy, říká Katka Lachmanová v pře úvodu své knihy. Proto zpracovala téma záměrně „lidovější“ formou, aby neodradilo čtenáře bez teologického nebo psychologického vzdělání. V první části knihy zazní několik základních otázek ohledně karikatur Boha: co je jejich podstatou, proč se jimi vůbec zabývat, kde a jak vznikají, jak se předávají a kde čerpat, máme-li je nějak korigovat. V druhé části autorka pojmenovává a přibližuje několik konkrétních karikatur, které jsou dnes běžně „v oběhu“.

Kdy, jak a proč odpouštět a prosit o odpuštění / „Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě někdo člověku ublížil, a on neumí říci odpouštím, v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění. O možných příčinách takového stavu, těžkostech s tím spojených, ale hlavně o cestě ven je tato knížka.“ (autorka) Kniha pojednává o důsledcích neodpuštění a neschopnosti prosit za odpuštění v životě jednotlivce, církve i národa. Už v devadesátých letech se stala v křesťanských kruzích bestsellerem. Třetí vydání je autorsky přepracované a doplněné.

Bůh je Bohem pokoje. Vzpomeňme si na zkušenost proroka Eliáše: Bůh nebyl ani ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale „v tichém a jemném vánku“ (srov. 1 Král 19,12). Často se zneklidňujeme a chceme všechno vyřešit sami, ačkoli by bylo účinnější zůstat pokojně před Božím pohledem a nechat jej jednat, s moudrostí a mocí nekonečně větší, než je ta naše. „Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: ‚V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství‘“ (Iz 30,15). Kniha vychází v novém překladu Kateřiny Lachmanové.

Setkání s reprodukcí Rembrandtova obrazu Návrat ztraceného syna bylo pro Henriho Nouwena počátkem dlouhého duchovního dobrodružství. Rembrandtovo zpodobení známého evangelního příběhu inspirovalo autora k úvahám nad jednotlivými dramatickými momenty podobenství: návrat marnotratného mladšího syna, otcova láskyplná náruč, zášť staršího syna, To vše ve světle malířovy vlastní životní pouti i osobních zkušeností. Témata návratu domů, přijetí a usmíření naleznou odezvu v srdci každého, kdo kdy poznal opuštěnost, sklíčenost, žárlivost či hněv. Výzva k lásce, jak ji projevil otec a přijal syn z podobenství, se ukazuje jako to nejdůležitější poselství příběhu známého křesťanům všech dob a s novou přesvědčivostí a platností směřuje k současnému čtenáři.

„Jsou lidé, které si Bůh oddělí a vezme stranou. Ale jsou druzí, které nechá uprostřed zástupů, které ‘nestáhne ze světa’. Jde o lidi, kteří vykonávají běžnou práci, mají normální rodinu nebo žijí ve světě běžným životem svobodného člověka. Jde o lidi, kteří mají běžné nemoci a běžné smutky. Mají normální dům a normální oblečení. Jsou to lidé, které potkáte na jakékoli ulici. Tito lidé milují branku, která se otvírá na ulici, zrovna tak jako jejich světu neviditelní bratři milují bránu, která se za nimi definitivně zavřela. My druzí, lidé ulice, jsme hluboce přesvědčeni, že tato ulice a tento svět, kam nás Bůh postavil, jsou pro nás místem našeho posvěcování. Pevně věříme, že nám k tomu nic podstatného nechybí. Neboť jestliže by chybělo, Bůh by nám to již dal!“ (citát z díla) Na základě citátů Madeleine Delbrêlové autorka osvětluje některé aspekty tzv. laické sprituality, která je důležitou součástí života dnešních křesťanů.

Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo nemohou. Jejím prostřednictvím se v neviditelné sféře odehrává duchovní boj, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. Přímluvná modlitba je rovněž projevem naší víry v Boha a lásky k bližnímu. Naší víry, protože přímluvou vyjadřujeme, že Bůh může a chce pro druhého vykonat dobro neskonale větší, než jaké jsme my schopni vykonat. A je projevem lásky, protože chceme-li pro druhého skutečně to nejlepší, nemůžeme vynechat dobro, které pramení z Boha a jeho moci.

Zrcadlo pro lenochy klasické i notoricky přetížené. Tématem knihy není pouze lenost, jak ji chápeme v klasickém významu slova, ale v jejím širším významu, jež mnišská tradice označila pojmem acedie. Je to vnitřní rozklad, jenž se u jednoho projevuje nedbalostí a nečinností, u druhého pak naopak horečným aktivismem, tříštěním pozornosti a vnitřní energie srdce. Kniha je proto určena ku pomoci nejen těm, kdo dělají málo, ale i pro ty, kdo dělají příliš mnoho, ale puzeni jsou vším možným, jen ne Duchem Božím.

Následující novéna neboli devítidenní modlitba, při níž prosíme bl. Carla Acutise o přímluvu u Boha, je postavena na některých jeho krátkých, zato však „výživných“ výrocích. Může být použita jako mini duchovní obnova, ať už individuálně nebo ve společenství, ale také jako prosba o světlo a pomoc v nesnázích, případně jako přímluvná modlitba za druhé: za obrácení našich blízkých – sourozenců či kamarádů, rodičů, vlastních dětí nebo kmotřenců –, za uzdravení vztahů v rodině, za těžce nemocné, za lidi v závislostech atp.

Devítidenní rozjímání nad texty sv. Terezie z Lisieux, nejmladší učitelky církve. Svatá Terezie z Lisieux (1873–1897) nás učí žít a přimlouvat se s velkou důvěrou, jako děti nebeského Otce, který je mocný a svrchovaný, ale i milosrdný a až marnotratně štědrý: „… všechno, co mám, je tvé“ (Lk 15,31). Na její přímluvu můžeme očekávat mohutný déšť růží (milostí), který slíbila před svým odchodem do nebe, obzvlášť když v nebi slaví nejen kulaté narozeniny, ale i sté výročí svého blahořečení a svatořečení (2023 a 2025).