Kateřina Lachmanová Knihy

Soubor čtyřiceti krátkých zamyšlení nad tím, jaký význam má milosrdenství v duchovním životě.

Člověk se vždycky pouští na tenký led, chce-li mluvit o tom, jaký Bůh je a jaký není. „Jsem trochu nesvůj z přednášek s tematikou falešných představ o Bohu, neboť všechny představy o Bohu jsou falešné,“ doznává jeden náš známý autor a z jistého pohledu mu dávám za pravdu. Vždyť karikatur Boha by se dalo najít asi tolik, kolik je na zemi lidí, kteří si o něm utvářejí nějakou představu. Bůh ze své podstaty nekonečně přesahuje všechno naše chápání a všechny naše představy, říká Katka Lachmanová v pře úvodu své knihy. Proto zpracovala téma záměrně „lidovější“ formou, aby neodradilo čtenáře bez teologického nebo psychologického vzdělání. V první části knihy zazní několik základních otázek ohledně karikatur Boha: co je jejich podstatou, proč se jimi vůbec zabývat, kde a jak vznikají, jak se předávají a kde čerpat, máme-li je nějak korigovat. V druhé části autorka pojmenovává a přibližuje několik konkrétních karikatur, které jsou dnes běžně „v oběhu“.

Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost zřejmě každý obyvatel planety Země. Jedná se o "vězení neodpuštění" a "vězení samospravedlnosti". Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě někdo člověku ublížil a on neumí říci "odpouštím", v druhém případě se on sám provinil a nedokáže poprosit za odpuštění, říci "promiň". O možných příčinách takového stavu, těžkostech s tím spojených a o cestě ven je tato knížka.

Bůh je Bohem pokoje. Vzpomeňme si na zkušenost proroka Eliáše: Bůh nebyl ani ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale „v tichém a jemném vánku“ (srov. 1 Král 19,12). Často se zneklidňujeme a chceme všechno vyřešit sami, ačkoli by bylo účinnější zůstat pokojně před Božím pohledem a nechat jej jednat, s moudrostí a mocí nekonečně větší, než je ta naše. „Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: ‚V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství‘“ (Iz 30,15). Kniha vychází v novém překladu Kateřiny Lachmanové.

Setkání s reprodukcí Rembrandtova obrazu Návrat ztraceného syna bylo pro Henriho Nouwena počátkem dlouhého duchovního dobrodružství. Rembrandtovo zpodobení známého evangelního příběhu inspirovalo autora k úvahám nad jednotlivými dramatickými momenty podobenství: návrat marnotratného mladšího syna, otcova láskyplná náruč, zášť staršího syna, To vše ve světle malířovy vlastní životní pouti i osobních zkušeností. Témata návratu domů, přijetí a usmíření naleznou odezvu v srdci každého, kdo kdy poznal opuštěnost, sklíčenost, žárlivost či hněv. Výzva k lásce, jak ji projevil otec a přijal syn z podobenství, se ukazuje jako to nejdůležitější poselství příběhu známého křesťanům všech dob a s novou přesvědčivostí a platností směřuje k současnému čtenáři.

„Jsou lidé, které si Bůh oddělí a vezme stranou. Ale jsou druzí, které nechá uprostřed zástupů, které ‘nestáhne ze světa’. Jde o lidi, kteří vykonávají běžnou práci, mají normální rodinu nebo žijí ve světě běžným životem svobodného člověka. Jde o lidi, kteří mají běžné nemoci a běžné smutky. Mají normální dům a normální oblečení. Jsou to lidé, které potkáte na jakékoli ulici. Tito lidé milují branku, která se otvírá na ulici, zrovna tak jako jejich světu neviditelní bratři milují bránu, která se za nimi definitivně zavřela. My druzí, lidé ulice, jsme hluboce přesvědčeni, že tato ulice a tento svět, kam nás Bůh postavil, jsou pro nás místem našeho posvěcování. Pevně věříme, že nám k tomu nic podstatného nechybí. Neboť jestliže by chybělo, Bůh by nám to již dal!“ (citát z díla) Na základě citátů Madeleine Delbrêlové autorka osvětluje některé aspekty tzv. laické sprituality, která je důležitou součástí života dnešních křesťanů.

Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo nemohou. Jejím prostřednictvím se v neviditelné sféře odehrává duchovní boj, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. Přímluvná modlitba je rovněž projevem naší víry v Boha a lásky k bližnímu. Naší víry, protože přímluvou vyjadřujeme, že Bůh může a chce pro druhého vykonat dobro neskonale větší, než jaké jsme my schopni vykonat. A je projevem lásky, protože chceme-li pro druhého skutečně to nejlepší, nemůžeme vynechat dobro, které pramení z Boha a jeho moci.

Zrcadlo pro lenochy klasické i notoricky přetížené. Tématem knihy není pouze lenost, jak ji chápeme v klasickém významu slova, ale v jejím širším významu, jež mnišská tradice označila pojmem acedie. Je to vnitřní rozklad, jenž se u jednoho projevuje nedbalostí a nečinností, u druhého pak naopak horečným aktivismem, tříštěním pozornosti a vnitřní energie srdce. Kniha je proto určena ku pomoci nejen těm, kdo dělají málo, ale i pro ty, kdo dělají příliš mnoho, ale puzeni jsou vším možným, jen ne Duchem Božím.

Následující novéna neboli devítidenní modlitba, při níž prosíme bl. Carla Acutise o přímluvu u Boha, je postavena na některých jeho krátkých, zato však „výživných“ výrocích. Může být použita jako mini duchovní obnova, ať už individuálně nebo ve společenství, ale také jako prosba o světlo a pomoc v nesnázích, případně jako přímluvná modlitba za druhé: za obrácení našich blízkých – sourozenců či kamarádů, rodičů, vlastních dětí nebo kmotřenců –, za uzdravení vztahů v rodině, za těžce nemocné, za lidi v závislostech atp.

Devítidenní rozjímání nad texty sv. Terezie z Lisieux, nejmladší učitelky církve. Svatá Terezie z Lisieux (1873–1897) nás učí žít a přimlouvat se s velkou důvěrou, jako děti nebeského Otce, který je mocný a svrchovaný, ale i milosrdný a až marnotratně štědrý: „… všechno, co mám, je tvé“ (Lk 15,31). Na její přímluvu můžeme očekávat mohutný déšť růží (milostí), který slíbila před svým odchodem do nebe, obzvlášť když v nebi slaví nejen kulaté narozeniny, ale i sté výročí svého blahořečení a svatořečení (2023 a 2025).

Pohled na Kristův kříž by v nás neměl vyvolávat strach, úzkost ani depresi. Kupodivu nepřináší smrt, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale rozhojňuje život. Proto v něm otcové církve viděli „strom života“. Kříž je ústřední symbol křesťanství, proto v něm musí být zakódována radostná zvěst, několikavrstevná „dobrá zpráva“ – bohužel ne vždy na první pohled čitelná. A z toho důvodu vznikla tato knížka: aby nám životodárné tajemství Kristova kříže zazářilo v nové síle a naučili jsme se čerpat z pramenů milosti, které z něj mohutně prýští do všech stran.

Modlitba jako dobrodružství. Modlitba je v této knize prezentována jako vztah mezi člověkem a Bohem. Pro všechny, kteří tento vztah hledají, nebo ho chtějí rozvíjet, mohou být rady otce Antonyje velmi praktickou inspirací…

Edice „Novény“ nabízí možnost, jak prožít čas v ústraní doma nebo na prázdninách, v metru nebo ve vlaku… lidem, kteří mají málo času, ale rozhodnou se po devět dní věnovat deset minut inspirujícím úvahám na konkrétní téma, aby pokročili v duchovním životě. Jde o školu modlitby i o praktický nástroj, jak proměnit sebe sama. Na každý den jsou navrženy dvě chvíle pro rozjímání, z nichž jedna může proběhnout ráno a druhá v jinou vhodnou dobu dne. Vždy se zde nabízí cvičení, které má pomoci k usebrání, úryvek z Božího slova, rozjímavý text světce nebo duchovní autority a předsevzetí… abychom se snadněji ponořili do autentické duchovní zkušenosti.

Kniha je úchvatnou alegorií o touze Božích dětí nechat se dovést na výšiny lásky, radosti a vítězství. Hlavní hrdinka s netradičním jménem Bázlivá kráčí na své duchovní pouti na výšiny za dobrým Pastýřem. Za pomoci Bolesti a Utrpení nakonec dojde do svého cíle, kde všechny tři dostávají nové jméno a jsou proměněny díky spojení s milujícím Pastýřem.

Často se stane, že se nemohu modlit, že jsem příliš unavený, abych si četl evangelia, příliš neklidný na duchovní rozjímání, příliš deprimovaný na to, abych něco říkal Bohu, prostě příliš vyčerpaný, než abych cokoli dělal. Ale stále se mohu dívat na tyto obrazy, tak úzce spojené se zkušeností lásky (Nouwen). Henri Nouwen uvádí čtenáře do své zkušenosti modlitby s ikonami na příkladu čtyř slavných ruských ikon (ikona Trojice, Vladimirská Madona, Kristus, Seslání Ducha svatého), které výrazně ovlivnily jeho duchovní život. Modlitba v autorově pojetí není něco odtrženého od praktického života, ale naopak, jde o úzké propojení všeho lidského s Božím tajemstvím, o vtažení celého lidského života do života Božího. Čtenáři knihy Modlitba s ikonami jsou zváni, aby společně s autorem hlouběji poznávali Boží lásku i povolání vnášet do světa naději evangelia.

Někdy se nám možná naděje jeví jako něco „proti přírodě“, něco nepřirozeného pro naši skeptickou mentalitu. Prostředí církve v tomto ohledu nebývá výjimkou. Život bez naděje však patří k pohanskému způsobu života. Jestliže se nám tedy naděje vytrácí, naše křesťanství je neduživé, něco s ním není v pořádku. Pokud je však naděje Božím darem, proč se nám jí nedostává? Nebo jsme snad za jistých okolností od křesťanské naděje dispenzováni? Kde a jak hledat naději v dnešní době plné skepse, strachu a špatné nálady? Co je autentická křesťanská naděje a co jsou její karikatury? V knížce Kotva naděje se autorka věnuje právě těmto palčivým otázkám.

Podtitul: Modlitba za druhé a za svět: srovnávací studie Kniha je mírně upraveným překladem doktorské práce autorky, v níž pojednává o tématu modlitby za druhé a za svět, nebo přesněji, o skrytém, a přece nesmírně účinném „bytí pro druhé“ v životě a díle dvou novodobých duchovních velikánů, svaté Terezie z Lisieux a starce Silvána z Hory Athosu. Každý patří k jiné duchovní tradici (v době jejich života byly navíc církev římskokatolická a pravoslavná ještě ve vzájemné exkomunikaci), a přece lze najít několik nepřehlédnutelných pilířů jejich spirituality, které jsou navzdory jinému vyjadřování nápadně shodné. Vypovídají tak o jediném Pánu a jediném Duchu, jenž byl v obou světcích u díla a v němž má svůj počátek i cíl jakékoli křesťanské putování; z tohoto pohledu studie ukazuje, že duchovní ekumenismus už vydává své plody a dialog mezi východní a západní církví může být velice obohacující.

Charlie byl ten nejšťastnější pejsek na světě... Ovšem jen do chvíle, než jeho domácí dostali ty své mobily, herní konzole a tablety, od té doby jsou všichni nalepení na svých obrazovkách a není s nimi žádná zábava. Podaří se Charliemu dát rodinku zase dohromady?

Drobná dárková brožurka. Biblické citáty s tématem Boží milosrdenství vybrala a sestavila Kateřina Lachmanová.

Kniha spoluzakladatelky obecně prospěšné společnosti SIRIRI Ludmily Böhmové je osobní výpovědí na okolnosti vzniku, vývoje organizace, o mnoha cestách do Středoafrické republiky, motivaci a odvaze. V knize jsou zařazené komentáře a kratší texty od dalších současných či bývalých spolupracovníků organizace. „Středoafrická republika (SAR) je krásná, ale křehká země, která patří mezi nejchudší státy světa, uvádí se, že je v zemi jen jeden anesteziolog, v třídách sedí 200 až 300 prvňáčků, 70% populace je mladší 30 let... bylo to pro mě 15 let intenzivní práce v ČR i v SAR. Katka Lachmanová mě oslovila s nápadem, abych popsala 'příběh SIRIRI' svým pohledem. Jenže jak psát, aby nevznikla další stopadesátápátá kniha o Africe, o tom, jak někdo z bohaté Evropy jel pomáhat do chudé Afriky..? Možná to ani tolik není o Africe, ale o „vzájemnosti“, o které v SIRIRI mluvíme pořád dokola. Vyjadřuje ji i naše logo – věříme tomu, že pomáhání nejvíc pomáhá těm, kteří pomáhají a že solidarita nás může měnit k lepšímu,“ komentuje vznik knihy Ludmila Böhmová, která knihu pro nakladatelství Doron připravila ve spolupráci s psycholožkou a publicistkou Kateřinou Lachmanovou.

Inspirace Terezie z Lisieux pro 21. století. Na mnoha příkladech ze života světice je ukázáno, že některá její vnuknutí jsou nesmírně cenná i pro dnešního člověka, zejména ve chvílích obtíží a zkoušek, a prozrazuje, jak prožívat Terezčinu důvěru ve všech oblastech života tak, aby nesla své plody.

Kateřina Lachmanová – známa česká teologička a psychologička – vo svojej najnovšej knihe Kríž ako strom života upriamuje pohlaď na Kristov kríž ako jadro kresťanskej viery. V čom spočíva jeho sila pre veriaceho človeka? Je iba symbolom umučenia, alebo nádejou, o ktorú sa možno oprieť? Prečítajte si o radostnej zvesti, ktorú prináša, a dozviete sa, prečo ho cirkevní otcovia pripodobnili k stromu života. Pohľad na Kristov kríž by v nás nemal vyvolávať strach, úzkosť ani depresiu. Neprináša smrť, ako by sa mohlo zdať, ale rozhojňuje život. Preto v ňom cirkevní otcovia videli „strom života“. Kríž je ústredný symbol kresťanstva, je teda celkom prirodzené, že je v ňom zakódovaná radostná zvesť, hoci možno nie vždy čitateľná na prvý pohľad. Práve to bol dôvod pre vznik knižky známej českej autorky Kateřiny Lachmanovej Kríž ako strom života – aby nám životodarné tajomstvo Kristovho kríža zažiarilo v novej sile a naučili sme sa čerpať z prameňov milosti, ktoré z neho mohutne tryskajú do všetkých strán.