Mezi životem a smrtí

Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650. Kniha se zabývá šlechtickými posledními vůlemi z let 1550 až 1650, jako jedním z typů "znovuobjevených" historických pramenů, ke kterým se historická věda v současnosti obrací. Celkem v pěti kapitolách se postupně zabývá charakteristikou takovýchto pramenů, šlechtickou testamentární praxí, obsahovým rozborem šlechtických závětí, možnostmi využití posledních vůlí v historickém bádání a životním cyklem šlechtické rodiny ve světle těchto dokumentů. Druhou část knihy tvoří kritická edice celkem 101 šlechtického testamentu. Poslední vůle českých šlechticů patřily ke stěžejním písemnostem, které pojišťovaly šlechtický majetek. Proces sepisování testamentu podléhal zaběhnutému rituálu, který ovlivňovala zakořeněná tradice, právní normy i události každodenního života. Na počátku 17. století došlo přijetím nového zemského zákona k zásadní změně ve šlechtické testamentární praxi. Zatímco až do roku 1627 museli šlechtici v Čechách žádat o vydávání mocného listu královského, Obnovené zřízení zemské zaručovalo každému možnost kšaftovat bez takového povolení. V ideálním případě sepisovali šlechtici a šlechtičny poslední vůle s dostatečným předstihem, jelikož kšaft považovali za přípravu k "dobré smrti". Ovšem nemalé množství urozenců ponechávalo vypořádání světských záležitostí až na poslední chvíli. Testament byl nejčastěji sepsán v sídle testátora, mezi obvyklá místa vyhotovení náleželo kvůli přítomnosti úřadu desek zemských i hlavní město království. Urozenci sepisovali poslední vůli vlastnoručně, popřípadě se obrátili s žádostí o pomoc na přátele či deskové úředníky. K tradičnímu a závaznému kroku při sepisování poslední vůle patřilo potvrzení jejího textu testamentárními svědky. Právoplatnou se poslední vůle stávala až po přečtení a vložení do desek zemských, a to do dvanácti týdnů po smrti šlechtice. Intabulace však byla pro mnohé urozence nepřekonatelnou překážkou, neboť podobně jako u jiných písemností i za vklad poslední vůle bylo nutné zaplatit nemalý finanční obnos. Z toho důvodu velké množství šlechtických testamentů nikdy nenabylo právního uznání. Poslední vůle českých šlechticů a šlechtičen z let 1550 až 1650 se po obsahové stránce vyznačovaly tradiční ustáleností. Celý text závěti zpravidla otevírala invokace, která z testamentu činila dokument sepsaný v boží přítomnosti, a sebeidentifikace sepisovatele závěti. Zvláště u testátorek, které se zpravidla identifikovaly prostřednictvím mužských příbuzných, odhalují tyto pasáže chápání role ženy ve společnosti. Následující arengy posledních vůlí jsou ideálním pramenem k postižení šlechtické mentality v raném novověku. Sepisovatelé závětí se v nich zamýšleli nad otázkami spojenými se zákonitostmi života a smrti, předestírali své představy o posmrtném životě. Život zpravidla chápali jako krátký a nebezpečný, pobyt na světě za pouhou přípravu na život věčný. Přesto je z jejich slov znatelný strach ze smrti. Ten nejčastěji pramenil z její neočekávanosti a nevyhnutelnosti, popřípadě z neochoty rozloučit se s blízkými a pozemským majetkem. Nejvíce se testátoři obávali samotného okamžiku smrti, kdy měli postoupit svůj rozhodující boj o duši. Šlechtici a šlechtičny dále vyjmenovávali pohnutky, které je vedly k sepsání poslední vůle. Nejčastěji sestavení závěti považovali v souladu s učením o "dobré smrti" za svou povinnost, za jeden z kroků neustálého se připravování na smrt. Od počátku 17. století urozenci stále častěji vyjadřovali přesvědčení, že je nutné sepsat poslední vůli za zdravého života, aby se na smrtelné posteli mohli dostatečně soustředit na poklidný odchod z tohoto světa. Mezi tradiční pohnutky kšaftujících patřila i snaha zabezpečit budoucí soulad mezi pozůstalými. Mezi obvyklé důvody sepsání poslední vůle však náležely i postupující stáří, náhlé nemoci či zranění, které urozence připoutaly na smrtelné lože, popřípadě bezprostředně hrozící nebezpečí, jako byly morová epidemie či válečný konflikt. Jednou z podmínek uznání právoplatnosti závěti byla duševní způsobilost testátora. Kšaftující šlechtici tak neopomínali zdůraznit, že svou poslední vůli píšou v dobré duševní kondici. Mezi stěžejní úkoly poslední vůle patřilo zabezpečit rodinný majetek. Jednou z možností, kterou šlechtici ve svých kšaftech hojně využívali, bylo i ustanovení poručníků nad pozůstalými dětmi a majetkem. "Mocnou otcovskou poručnicí", které zemské právo dávalo podobné pravomoci jako otci, testátoři nejčastěji jmenovali pozůstalé manželky. Ty se měly starat o svěřený majetek a o výchovu dětí. Její spoluporučníci zpravidla pocházeli ze tří skupin šlechtické společnosti - vedle nejbližších příbuzných a sousedů se testátoři snažili zajistit dostatečnou ochranu majetku oslovením některého z význačných velmožů, popřípadě příslušníka vládnoucí habsburské rodiny. Bezpochyby hlavním motivem sepsání poslední vůle bylo zajistit distribuci rodinného majetku. V mužských testamentech byl téměř automaticky hlavním dědicem syn či synové. Od počátku 17. století se součástí závětí postupně stávala ustanovení o zřízení rodinného fideikomisu. Teprve pokud testátor neměl dědice mužského pohlaví, přicházeli na řadu další pozůstalí. Mezi tradiční dědice náležely i pozůstalé manželky. Manželé jim připisovali věno a obvěnění, mezi obvyklé odkazy však patřil také kočár se spřežením a další movitý majetek, zpravidla šaty a šperky, které náležely do manželčina osobního vlastnictví. Na dcery mužští testátoři pamatovali ustanovením věnné částky, která jim měla být vyplacena při vstupu do manželství. V tomto ohledu se závěť stávala předobrazem budoucí svatební smlouvy, jejíž znění se poté zase odrazilo v textu ženských testamentů. Menší odkazy směřovaly k dalším rodinným příslušníkům, úředníkům a služebníkům. Šlechtičny zpravidla odkazovaly svůj často skrovný majetek manželům či dcerám. V případě odkazů dcerám lze hovořit o jakési vzájemné ženské solidaritě. Součástí distributivních částí testamentů byly i rozličné zbožné a charitativní odkazy, kterými se testátoři snažili zabezpečit spásu své duše. Mezi nejčastější patřily příspěvky církevním institucím a fundace špitálů. Přestože nebyly neobvyklé již ve druhé polovině 16. století, jejich nárůst je patrný s nástupem barokní zbožnosti od dvacátých let 17. století. Jedním ze stěžejních cílů předkládané práce bylo uchopit šlechtický testament jako historický pramen a zamyslet se nad jeho využitím v dějepisném bádání. Šlechtické kšafty byly až dosud v české historiografii využívány převážně k jednostranným výzkumům hospodářských a právních dějin šlechty. Pokud se však vystaví novému "úhlu pohledu", dokáží odpovědět na mnohem širší spektrum otázek. Značné množství odkazů na konkrétní příslušníky šlechtické rodiny činí z testamentů jeden ze stěžejních pramenů pro genealogická bádání, historickou demografii či studium rodinných struktur. Samozřejmě poslední vůle nemůže chybět mezi heuristickými východisky pro biografické zpracování osudů konkrétních osobností. Kšafty lze také považovat za doplňující prameny ke studiu životních cyklů urozenců. Nejvíce prozradí zejména o vzdělání šlechtických dětí, kavalírských cestách, výběru životního partnera, soužití dvou generací šlechtické rodiny či pohřebních rituálech. Již zmíněné arengy posledních vůlí jsou neocenitelným pramenem k postižení základních obrysů myšlení šlechticů v raném novověku. Vedle tradičních právních dějin lze za použití testamentů dále studovat i vývoj pozemkového vlastnictví a finanční hospodaření šlechtických rodů i jednotlivců. Odkazy na zámecké pokoje, mobiliář či předměty denní potřeby činí z testamentů spolu s pozůstalostními inventáři jeden ze stěžejních pramenů k poznání hmotné kultury a topografie šlechtických sídel. Díky častým odkazům jednotlivým úředníkům a služebníkům se lze na základě rozboru závětí a za použití dalších typů pramenů pokusit i o personální rekonstrukci šlechtických dvorů. Analýzou osob, které se v textu posledních vůlí objevily jako poručníci či testamentární svědci lze zase proniknout k síti neoficiálních struktur založených na neúředních kontaktech jednotlivců či skupin osob. V neposlední řadě kšafty hovoří o fundacích církevních a charitativních organizací. V závěrečné kapitole se předkládaná práce zabývá jedním z naznačených témat, které je možné sledovat na základě studia šlechtických testamentů, a to životními cykly šlechtické rodiny. O letech dětství se testamenty zmiňovaly převážně v souvislosti se starostmi otců a matek o své potomky. Zřetelně z nich vystupuje nikdy nehasnoucí naděje rodičů na mužské potomky, tedy pokračovatele rodu. Naproti tomu dívky a ženy vystupují z mužského stínu pouze v okamžicích spojených se vstupem do manželství. Starostliví otcové zpravidla vyjadřovali prostřednictvím závětí svá přání o budoucím vzdělání potomků, včetně výběru preceptora, průběhu kavalírských cest a studia na univerzitě. Podle znění zemského práva končilo období dětství a dospívání dvacátým rokem věku, kdy se mladík stával plnoletým. Tento životní mezník však uznávali pouze někteří testátoři. Jiní vyjadřovali přesvědčení, že hranici zletilosti jejich synů je nutné posunout o několik let dále. Podobné příklady ukazují, že v životě českých šlechticů často docházelo k nesrovnalostem mezi nařízením právní normy a každodenní realitou. Šlechtické dcery měly podle znění závětí po smrti otce zůstávat až do svého provdání v opatrování matky, popřípadě nejbližších příbuzných. Jako jeden z nejdůležitějších předpokladů pobytu neprovdané dívky na šlechtickém sídle se jeví přítomnost fraucimoru, tedy ženské části dvora. Stěžejním okamžikem života urozených potomků byl vstup do manželství. Ze znění testamentů vyplývá, že rodiče si činili nárok na rozhodující roli při výběru budoucího životního partnera. Otcové pravidelně trvali na tom, aby se jejich dcery provdaly "s radou" pozůstalé manželky a jí přidaných poručníků, a to pod pokutou ztráty nároku na odkázaný majetek. Důležitým úkolem posledních vůlí bylo zajištění věna pro pozůstalé dcery. Vedle věnné částky, jejíž výše byla značně rozlišná a závisela na sociálním a majetkovém zázemí testátora, měla dcera nárok na náležitou výbavu, jejíž tradiční součástí byl mimo jiné i zlatý řetízek. Povinnost testátorů uvést důvody, které je vedly k vydědění "neposlušných" dětí, činí šlechtické závěti výjimečným pramenem k poznání konfliktních vztahů mezi rodiči a dětmi. Texty posledních vůlí obsahují údaje o násilnostech, soudních rozepřích a dalších jevech, které přesáhly únosnou mez očekávané normy chování dětí k rodičům. Závěti jsou také jedním ze stěžejních pramenů studia problematiky vdovství ve šlechtické společnosti. Testátoři se pravidelně zmiňovali o místě, kde měla pozůstalá manželka pobývat. Zároveň také upozorňují na napětí, které nezřídka mezi vdovou a ostatními pozůstalými nastalo. Nejvíce prostoru věnovali sepisovatelé závětí okolnostem vlastní smrti a s ní spojených pohřebních rituálů. Ustanovení o uspořádání záležitostí spojených se smrtí se s železnou pravidelností začínala objevovat v úvodních částech testamentů až od dvacátých let 17. století. Testátoři věnovali pozornost místu, kde mělo jejich tělo spočinout. Mezi nejčastější požadavky náležel pohřeb v blízkosti jejich blízkých; někteří šlechtici neváhali připojit i konkrétní představu o podobě pohřebiště. S postupnou konfesionalizací společnosti na počátku 17. století také urozenci žádali, aby se pozůstalí vzdali honosné pohřební slavnosti. Finanční prostředky namísto toho měli věnovat svatostánku, kde spočinulo jejich tělo, popřípadě je dát na charitativní účely. Součástí takto pojímaného funerálního rituálu byl i dostatečný počet zádušních mší, v jejichž počtu se zřetelně odráželo sociální a majetkové zázemí zemřelého. Od počátku 17. století se ve šlechtických závětech čím dál častěji objevuje požadavek zajistit a pohostit v průběhu funerální slavnosti dostatečné množství chudých lidí, jejichž modlitby měly zaručit hladký přechod duše do nebeského království. Druhou část knihy tvoří výběrová edice posledních vůlí. Každý rok sledovaného období let 1550 až 1650 je zastoupen jedním testamentem; celkem tudíž edice přináší 101 posledních vůlí příslušníků šlechtické společnosti. Převážná část zpřístupněných pramenů pochází z fondů Státní ústředního archivu v Praze, menší počet potom z materiálů Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky Žitenice, Státního oblastního archivu v Třeboni a z jindřichohradecké pobočky téhož archivu. Přestože jde do jisté míry o výběr subjektivní, snaží se zpřístupněné dokumenty představit poslední vůle jednotlivých sociálních, majetkových i profesních skupin šlechtické společnosti. Celý soubor přináší celkem 43 posledních vůlí příslušníků vyššího šlechtického stavu (do roku 1627 panského, poté i hraběcího a knížecího) a 58 kšaftů rytířů, včetně těch čerstvě nobilitovaných. Vždy alespoň několika posledními vůlemi jsou zastoupeny všechny regiony Království českého. Podstatné místo mají v souboru poslední vůle žen. Vedle 66 mužských je zpřístupněno i 35 testamentů šlechtičen. Své zastoupení mají příslušníci vládnoucí aristokracie s rozsáhlým majetkovým zázemím na jedné straně i politicky neaktivní a nemajetní rytíři na straně druhé. Opomenuta nebyla ani ta skupina české šlechty, která musela po roce 1628 opustit svou vlast a uchýlit se do emigrace. Poslední vůle byly také vybírány s ohledem na obsah. Jedním z hlavních úkolů předkládané edice je podpořit tvrzení, která jsou uváděna v textové části předkládané práce. Proto jsou její součástí poslední vůle, které dokumentují využití testamentů jako pramenů bádání o rodinných strukturách, hmotné kultuře šlechtických sídel, životních cyklech šlechtické rodiny či církevních a duchovních dějinách. Svou roli při výběru hrála i formální stránka poslední vůle a doba vyhotovení. Zastoupeny tak jsou testamenty několikastránkové i kšafty obsahující pouze několik odstavců, poslední vůle s kodicilem, s pozůstalostním inventářem či listem vysvětlujícím vydědění syna, zápis o ústním posledním pořízení, kšafty rušící platnost předešlých pořízení i testament zrušený, stejně jako testamenty obsahující ustanovení rodinného fideikomisu či svěřenectví. Soubor také obsahuje poslední vůle psané s dostatečným předstihem, poslední vůle psané ze strachu před konkrétním nebezpečím i kšafty nemocných osob či diktované na smrtelné posteli. Nechybí ani výpisy testamentů z desek zemských či koncept poslední vůle. Každý zpřístupněný testament je vybaven poznámkovým aparátem, který obsahuje archeografické i věcné údaje. Textové údaje jsou v poznámkovém aparátu uvedeny pouze v takovém případě, kdy je nebylo možné popsat za použití konvenčních symbolů, které byly popsány výše. Věcné poznámky se týkají v převážné většině identifikace osob a lokalit, jež se v textech závětí vyskytují. Jejich úkolem je usnadnit orientaci v textu a lépe pochopit síť vztahů mezi jednotlivými osobami, popřípadě motivy jejich jednání. Největší pozornost byla věnována osobě testátora, u které jsem se v případě, že to bylo možné, snažil vytvořit krátký biogram. V ideálním případě je jeho součástí jméno, predikát a domicil testátora, jeho datum narození a úmrtí, stavovské zařazení, náboženské vyznání, rodinné vazby (rodiče, manžel/manželka, děti), majetkové zázemí a působení ve veřejných a politických úřadech. Další osoby, které se vyskytují v editovaných dokumentech, jsou zpravidla charakterizovány stručněji. Vedle jména, predikátu a domicilu je hlavním identifikačním prvkem datum úmrtí, popřípadě narození dané osoby, které od sebe umožňuje rozlišit více osob stejného jména. Další součástí údajů o těchto osobách je jejich vztah k testátorovi. Pokud poslední vůle zmiňuje zastávaný úřad, identifikace směřuje i tímto směrem. Hlavně u poručníků a testamentárních svědků jsou zkoumány jejich sousedské vztahy k testátorovi, a to lokalizací jejich sídel na základě dnešního správního rozdělení a s přihlédnutím k sídlu testátota. U žen je zpravidla provedena identifikace na základě některého mužského příslušníka šlechtické společnosti. U jednotlivých lokalit v kšaftech je nejprve určen jejich typ, a to v době vzniku testamentu. Další bližší identifikace je provedena na základě dnešního správního rozdělení.