Staří mistři : komedie
Autoři
Více o knize
V Bordoneho sále vídeňského Uměleckohistorického muzea se před Tintorettovým obrazem Muž s bílým plnovousem za přítomnosti zřízence Irrsiglera pravidelně scházejí hudební kritik londýnských Timesů Reger, „kritický umělec“, a soukromý učenec Atzbacher. Regerovy kritické úvahy o povaze uměleckých děl radikálně překračují hranice muzea a jsou vlastně karikujícím komentářem evropské kultury, myšlení i civilizace. Selhání, které v tvorbě a projevech evropské kultury shledávají a jež má takřka likvidační, obrazoborecký ráz, není ovšem podmíněno pouze Regerovým kritickým pohledem a schopností vše zesměšnit, ale i jeho vlastním, takřka elementárně tragickým zjištěním, že ztrátou nejbližšího člověka a lásky pozbývají veškeré hodnoty smysl. Ale právě v této bezmoci nad smrtí nalézáme paradoxně v umění záchranu: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný, stejně jako milujeme Montaigne pro jeho celoživotní hledání a bezmoc něco nalézt, Voltaira kvůli jeho bezmoci.“
Nákup knihy
Staří mistři : komedie, Thomas Bernhard, Bohumil Šplíchal
- Jazyk
- Rok vydání
- 2004
Doručení
Platební metody
2021 2022 2023
Navrhnout úpravu
- Titul
- Staří mistři : komedie
- Jazyk
- česky
- Autoři
- Thomas Bernhard, Bohumil Šplíchal
- Vydavatel
- Prostor
- Rok vydání
- 2004
- ISBN10
- 8072601202
- ISBN13
- 9788072601202
- Kategorie
- Beletrie, Humor
- Hodnocení
- 4,45 z 5
- Anotace
- V Bordoneho sále vídeňského Uměleckohistorického muzea se před Tintorettovým obrazem Muž s bílým plnovousem za přítomnosti zřízence Irrsiglera pravidelně scházejí hudební kritik londýnských Timesů Reger, „kritický umělec“, a soukromý učenec Atzbacher. Regerovy kritické úvahy o povaze uměleckých děl radikálně překračují hranice muzea a jsou vlastně karikujícím komentářem evropské kultury, myšlení i civilizace. Selhání, které v tvorbě a projevech evropské kultury shledávají a jež má takřka likvidační, obrazoborecký ráz, není ovšem podmíněno pouze Regerovým kritickým pohledem a schopností vše zesměšnit, ale i jeho vlastním, takřka elementárně tragickým zjištěním, že ztrátou nejbližšího člověka a lásky pozbývají veškeré hodnoty smysl. Ale právě v této bezmoci nad smrtí nalézáme paradoxně v umění záchranu: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný, stejně jako milujeme Montaigne pro jeho celoživotní hledání a bezmoc něco nalézt, Voltaira kvůli jeho bezmoci.“