Rozsáhlé paměti francouzského spisovatele a politika Françoise-Reného de Chateaubriand (1768–1848), psané postupně několik desetiletí, byly svým autorem předurčeny k posmrtnému publikování. Mají značný význam historický, neboť autor byl přímým účastníkem politického i vojenského dění své doby, od pádu monarchie přes revoluční období, Napoleonův konzulát a císařství až k restauraci Bourbonů; po červencové revoluci v roce 1830 odešel do ústraní. Vypovídají však také mnohé o Chateaubriandově osobním životě a především mají mimořádnou literární hodnotu – dnes jsou pokládány za nejživější součást celého Chateaubriandova díla. Pro české čtenáře jsou o to zajímavější, že Chateaubriand jako přívrženec svrženého krále Karla X., který našel útočiště v Čechách, v naší zemi také pobýval; kromě toho Jungmannův překlad Chateaubriandovy Ataly z roku 1805 (tedy jen čtyři roky po prvním francouzském vydání) sehrál význačnou roli ve vývoji novodobé české literatury. Přesto vycházejí Chateaubriandovy Paměti ze záhrobí (pomineme-li několik pasáží věnovaných Praze) v českém překladu poprvé až nyní.
Vzpomínky zpoza hrobu Série
Tato rozsáhlá autobiografie nabízí hluboký ponor do života a myšlenek jednoho z nejvýznamnějších francouzských romantických autorů. Text se prolíná s reflexemi o historii, politice a literatuře, zasazenými do bouřlivého období Francouzské revoluce a napoleonských válek. Dílo je pozoruhodnou meditací o paměti, osamělosti a lidské existenci, napsanou s mimořádnou lyričností a filozofickou hloubkou.


Doporučené pořadí čtení
- 2
- 4
Cette quatrième partie des Mémoires nous conduit de 1830 à la date symbolique que portent les dernières lignes : 1er novembre 1841, trente ans après le début de leur rédaction à la Vallée-aux-Loups. Mais cet ultime volume ne fut pas écrit après les autres. Tout au contraire, il les accompagna et son écriture, comme dans un miroir, les réfléchit et à sa manière les recommence puisqu'il est ici question, à nouveau, comme si les trois «carrières» se redéployaient, de littérature, de politique et de voyages : en Suisse, à Venise, à Prague auprès du vieux roi Charles X. Et c'est une expérience du retour : du présent vers le passé, du passé vers le présent. L'écriture maintenant s'ouvre au discontinu qui est aussi le scintillement du poétique, comme si, à une histoire ou à une existence de plus en plus problématique, ne pouvait désormais correspondre qu'un émiettement des pages - travail du provisoire et du suspens dans la liberté d'un loisir en attente de la mort : «Les scènes de demain ne me regardent plus ; elles appellent d'autres peintres.»Edition de Jean-Claude Berchet.