Maxim Gorkij Životopis

Alexej Maximovič Peškov (rusky: Алексей Максимович Пешков) známější pod pseudynem Maxim Gorkij (Максим Горький, gorkij=rusky hořký), resp. Alexej Maximovič Gorkij (Алексей Максимович Горький) (*28.3.1886, † 18.6.1936) byl ruský sovětský spisovatel, básník, prozaik, dramatik, zakladatel a průkopník literatury socialistického realismu, iniciátor založení Svazu spisovatelů SSSR a jeho první předseda. Když působil jako novinář v Samaře, pro své publikované fejetony a črty používal u nás méně známý psedonym Jegudiil Chlamida (Иегудиил Хламида), který měl parodovat jízlivého seminaristu; autorský sloh byl stylizován do duchovní, archaické literatury.

Narodil se v Nižnim Novgorodu, jeho otec byl uměleckým truhlářem. V roce 1879 Gorkij osiřel a dětství prožil u dědečka. Školu navštěvoval jen několik měsíců, od 12 let se toulal, střídal různá zaměstnání. Ve svých 15 letech se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Vzdělání si doplňoval jako samouk. V jeho dílech se projevuje jeho elementární nadání a úzké sepětí s povolžskou krajinou. Roku 1892 vydal v Tbilisi svoji první povídku Makar Čudra pod pseudonymem poukazujícím na osud vlastní i svých postav – Gorkij, tzn. Hořký. Pracoval jako žurnalista v Nižnim Novgorodu a v Samaře. Roku 1898 mu vyšla dvousvazková sbírka povídek, která se setkala s velkým ohlasem nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Podílel se na založení prvních legálních bolševických novin „Novaja žizň“ (Nový život, 1905). V této době se seznamuje i s Leninem, jejichž někdy velice proměnlivý vzájemný vztah trval až do Leninovy smrti. V roce 1906 musí odejít do exilu – přes Berlín a Paříž odejel do USA, kde v roce 1908 vznikl román Mať (Matka), v letech 1906-1913 se usadil na Capri. Po amnestii v roce 1913 se vrátil do Ruska. Zde se zasazoval o uchování ruského kulturního dědictví, pečoval o mladé spisovatele a a založil nakladatelství „Vsemirnaja literatura“ (Světová literatura). Snažil se ochraňovat spisovatele před „rudým terorem“, podporoval však pronásledování křesťanství. Roku 1921 přiměl Lenin Gorkého k novému exilu, který byl odůvodněn jako zdravotní pobyt. Do roku 1924 žil v Německu i Československu. V Berlíně založil časopis „Beseda“, který spojoval spisovatele v Sovětském svazu i v exilu. V exilu zůstal i po Leninově smrti, žil v Sorrentu. Jeho poměr k Sovětskému svazu byl rozpolcený. Během pobytu v exilu se nenaučil žádný cizí jazyk a ani nevytěžil nic ze svého nového prostředí pro svou uměleckou tvorbu. Výjimkou byly roku 1903 „Skazki ob Italii“ (Pohádky z ostrova Capri). Stalin přiměl Gorkého k návratu do vlasti roku 1931, od roku 1934 se stal předsedou Svazu spisovatelů Sovětského svazu. Gorkého dílo bylo sovětskou propagandou značně idealizováno. Zemřel 18. června 1936 v městě Gorkij. Předpokládá se, že byl usmrcen lékařskými zásahy na pokyn svého údajného přítele Stalina. Nikdy to však nebylo plně prokázáno.