Harold Bloom Pořadí knih

Harold Bloom (*1930) si sérií knih ze 70. let, z nichž nejvýznamnější je právě Úzkost z ovlivnění, vydobyl pozici nejvýraznějšího amerického kritika své generace, dosáhl nejvyšších akademických pozic a trvale se zapsal do obecného kulturního povědomí. Pojem vlivu či ovlivnění je inspirován především Nietzschem, Freudem, prorockými básněmi Williama Blakea a gnostickou teologií. V ostrém kontrastu k předtím dominantnímu přístupu angloamerické nové kritiky Bloom zdůrazňuje osobní zápas básníka o nalezení vlastního hlasu – a rozvíjí obraz boje na život a na smrt (neboť vyjádření a mlčení či originalita a nápodoba jsou pro básníka formou života a smrti) mezi „efébem“ a jeho mocnými předchůdci. Česky z Bloomova rozsáhlého a vlivného díla již vyšel Kánon západní literatury (1994, čes. 2000), souborný pohled na celou evropskou literární tradici. Úzkost z ovlivnění vychází i s rozsáhlou předmluvou (věnovanou Shakespearovi), kterou autor doplnil ke 2. vydání z roku 1997.

Anatomie kritiky Northropa Frye je výsledkem dlouholetého studia literatury, literární vědy i teologie. Poprvé vyšla roku 1957 v Princetonu a dnes je považována za jednu ze základních literárněvědných prací druhé poloviny dvacátého století. Frye vychází z předpokladu, že literární věda má vlastní strukturu poznání, a snaží se o vymezení jejích principů a terminologie. Ve čtyřech esejích se zabývá historickou, etickou, archetypální a rétorickou kritikou a uvádí příklady z antické i moderní literatury. Jednotlivá umělecká díla chápe jako součásti kultury a civilizace a odmítá jejich hodnocení z ideologického hlediska. Anatomie kritiky vzbudila velkou pozornost svým obsahem i formou. Inspiraci z ní dodnes čerpají nejen literární vědci, ale i umělci.

Kniha známého amerického literárního vědce a kritika se zabývá otázkami literárního kánonu, jeho utváření a proměn. Literární teorii i historii přitom zasazuje do mnohem širšího kontextu západoevropských kulturních dějin, respektive napětí mezi tradicí a jejím neustálým porušováním. Ve třiadvaceti kapitolách se obšírně věnuje největším autorům a dílům evropské a americké literatury od počátku až do současnosti, přičemž do samotného centra literárního kánonu staví Williama Shakespeara jako autora nejuniverzálnějšího a v podstatě nepřekonaného. Bloom se v tomto svém dosud posledním díle věnuje koncepci „úzkosti z ovlivnění“, kterou rozpracoval ve svých předcházejících knihách, avšak zároveň zde vášnivě argumentuje proti trendům v současné literární teorii a kritice, které se pokoušejí západní kánon zrušit, ať už ve jménu multikulturalismu či feminismu, a literaturu redukovat na cirkulaci „sociálních energií“. Obšírněji se zabývá několika velkými postavami dějin západní literatury, které považuje z hlediska utváření kánonu za klíčové, přičemž do samého centra kánonu staví W. Shakespeara. Svým polemickým vyhrocením vyvolala kniha mnoho debat, zejména v anglosaském světě.