Anton Markoš Pořadí knih

Co mají společného dějepisectví a evoluční biologie? Zdánlivě nic. Autoři však ukazují, že patří do jedné kategorie: obě nauky rekonstruují dějiny (lidí a života vůbec) na základě dochovaných stop, pak jedna i druhá tyto nálezy interpretují – a spřádají vyprávění o možném průběhu minulých dějů. Dějů, které nějak probíhaly a k nimž nemáme přímý přístup. Autoři se také se vší vážností ptají, zda i ostatní formy života („ne-lidské“) nečiní totéž: totiž že smysluplně interpretují svůj život v kontextu světa, v němž žijí, ale také na základě paměti a zkušenosti své linie sahající do hlubin věků.

Malý mokřad skrytý pod vlakovým náspem, zvláštně tvarovaný strom při procházce v lese, láhev od coca-coly z jedné velmi zvláštní skládky i tužka, kterou si děláte poznámky při čtení. Antropocennosti jsou souborem esejistických textů, které v portrétech různorodých entit, artefaktů a přírodnin zpřístupňují komplexní téma antropocénu širokému publiku. Autoři v krátkých kapitolách představují na první pohled běžné jednotlivosti jako výsledky složitě provázaných jevů a pohybů současného světa, jako zvláštní hybridní skutečnosti, nerozpletitelně přírodní i kulturní, spontánní a nepředvídatelné a zároveň pevně spjaté s účelově orientovanou lidskou činností. Kniha na názorných příkladech ukazuje, jak vidět svět v antropocenních souvislostech.

Ani oblečená, ani neoblečená, zahalená len tenkým, priesvitným závojom - atmosférou - sa vesmírom pohybuje naša Zem. Závoj je riedky a krehký, zložením a vlastnosťami však presne taký, aký potrebujeme. Chráni Zem pred vysokoenergetickým žiarením, ale prepúšťa viditeľné svetlo. Bráni infračervenému žiareniu uniknúť do chladného vesmíru, a tým na povrchu udržiava teplotu, potrebnú pre život. Čo všetko atmosféra neobsahuje - molekuly plynov, vodnú paru, kvapky vody, zrniečka prachu, organické zlúčeniny… Jej zloženie sa v histórii panéty menilo, ovplyvňované (aj) rozmiestnením kontinentov, smerom oceánskych prúdov, a prekvapujúco aj živými organizmami. Iné bolo v časoch zaľadnenia a iné v medziľadových dobách. Na atmosféru stále vplývajú aj živé organizmy. Aj človek. Kniha chce zvedavému čitateľovi ukázať, ako atmosféra pomáha udržiavať stabilné, životu na Zemi vyhovujúce podmienky, ako ovplyvňuje teplotu na povrchu Zeme, aj oboznámiť ho s procesmi, ktoré ovplyvňujú jej zloženie.

Autor je biolog, a tato kniha představuje výbor z jeho českých textů z let 2008–2017; navazuje tak na podobný soubor Profil absolventa (2008). Čtenář zde nalezne ukázky textů z knih, které napsal sám anebo do nich přispíval, doslovy k překladům, na kterých se podílel, a také kratší příležitostné texty. Spojujícím tématem těchto různorodých příspěvků je snaha po pochopení živého, nalezení charakteristik, které odlišují život od neživota. Přírodověda se obvykle vyhýbá antropomorfismům, protože znemožňují objektivní přístup ke studovaným jevům – o to usiluje i biologie, za cenu, že některými projevy života se nezabývá. Věda však není jediným zdrojem poznání, a tak v případě projevů života se často objevuje pnutí mezi pohledy vědců a třeba filosofů, dějepisců a podobných – z hlediska přírodovědy – „nevědců“. Ve snaze propojit toto napětí si autor dovoluje přistupovat k živému také z pozice zkušenosti lidí: živých bytostí, s jejichž prožíváním světa a přežíváním ve světě máme – nedá se nic dělat – největší zkušenost. Tím nejdůležitějším svorníkem je historie a její výklad v podání evolučních biologů a dějepisců na jedné straně, a jednotlivými formami života na straně druhé. Paměť a zkušenost nesčetných generací a jejich interpretace podmínek panujících tady a teď – takto všichni budujeme (sjednáváme) biosféru, sémiosféru, kulturosféru.

Kniha je jedním z pokusů o zodpovězení otázek Co je život? a Jak život vznikal? Autor s použitím hraničního oboru biosémiotiky nasvěcuje odpovědi z oblastí nauk přírodních i humanitních a pokouší se o jejich sjednocení. Líčí koevoluci planety a života a jeho postupnou emancipaci a evoluci. Chce ukázat, že mantinely současné biologie mohou být těsné pro popis živého. Co se však stane, když mantinel přeskočíme – a máme to zapotřebí? A smíme? A pokud ano, nebude to vše „hrou se skleněnými perlami“? Zkusme to a uvidíme, s jakou zkušeností se vrátíme.

Jak se Homo sapiens proměnil za posledních 40 000 let, biologie donedávna opomíjela. Zamrzla snad naše biologická evoluce, zatímco došlo k explozi lidských kultur, jazyků a spirituality? Je růže stroj či dokonce krystal, anebo se vztahuje ke světu? Biolog Anton Markoš zve ke čtivému zamyšlení nad tím, jak my, všechny živé bytosti, rozumíme světu. Jde o první český příspěvek k rozvíjející se biosémiotice.

Do jaké míry umí živé organismy ovlivňovat samy sebe a své okolí? Anton Markoš přibližuje, jak se na tuto otázku i díky novým výzkumným možnostem dívají současní biologové. Pokusy s polidštěným droždím, nekonečné databáze informací o genech i nový kód společný rostlinám a živočichům. Geny však nejsou to jediné, co působí na fungování organismů.

Biologie, podobně jako fyzika, okupuje hned několik světů, přičemž o tom, který z nich je ten „pravý“, z něhož jsou odvozeny ty ostatní – zda nějaký takový vů­bec existuje, nevíme nic. Taková podobnost, jdeme-li ke kořenům, není zcela náhodná: termín fyzika je odvozen od řeckého výrazu fýsis neboli příroda, ozna­čujícího harmonické propojení živého i neživého světa, které se navzájem pro­plétají, neustále se rodí a zanikají jeden z druhého a v druhém – a v této obnově neustále vytvářejí něco nového. Fyzika jako novověká věda část tohoto svého dědictví odhodila a poskytla jej nově se rodící vědě: biologii, jež do vínku svého zájmu získala právě ono prchavé, neurčité, neustále se rodící a zanikající jádro a podstatu přírody – život. Biologem je tak ten, kdo zkoumá makromolekuly virů a jejich fungování v hostitelské buňce, stejně jako ten, kdo zkoumá rozšíření invazních druhů rostlin (dejme tomu křídlatky) či globální ekologii kytovců. Tím, co všechny tyto badatele vzájemně spojuje, je historicky podmíněný vývoj neboli biologická evoluce. Na otázku, jak definovat živé, se proto nabízí odpověď „skrze evoluci“. Je-li však evoluce ze své podstaty historií, může o ní být věda? A jdeme-li hlouběji: co je vlastně věda? Lze vědecky popsat všechny projevy živého?

Jaké podobnosti lze odhalit srovnáním vlastností řeči a vlastností živé bytosti? Existují styčné body – a jestliže ano, najdeme společný jazyk, kterým by se dalo mluvit jak o živém, tak o řeči? Obohatí studium řeči naše chápání živého, pronikneme do tajemství řeči od vlastností živých bytostí? To jsou otázky, které se z různých úhlů pokouší nasvítit tento soubor textů z pera (či vlastně z počítače) biologů, filosofů a lingvistů, věnovaný izomorfiím mezi životem a jazykem. Ozřejmují se různé stránky jazyka a živých bytostí a jejich evoluce, a také historický vývoj poznání v tomto směru.