Gilles Deleuze Knihy

Tisíc plošin je vrcholným dílem autorského týmu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho a zároveň jedním z nejvýznamnějších teoretických textů, které ve dvacátém století vznikly. V této rozsáhlé a převratné knize se autoři vymezují proti celému dominantnímu západnímu způsobu myšlení,a to nejen na rovině obsahu, ale i formy: kniha není členěna do kapitol, nýbrž do "plošin", z nichž každá je vybavena imaginárním datem a kromě poslední z nich je podle slov samotných autorů možné číst je na přeskáčku. Jedním z ústředních motivů je polemika s psychoanalýzou, započatá již v předchozích dílech Deleuze a Guattariho, avšak záběr této jejich knihy je daleko širší, takže Tisíc plošin osloví nejen filosofy, ale i teoretiky umění, literární vědce, muzikology i politology. Právě zde totiž autoři formulují své nejslavnější pojmy, jako je stávání se, ritornel, rhizom nebo tělo bez orgánů.

Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům. V této dnes již klasické poststrukturalistické knize vytváří Deleuze společný prostor pro čtenáře i autora, který je vždy „někým jiným“. Snaží se „vyhnout nízkosti vědce i familiárnosti. Vrátit autorovi trochu té radosti, té síly, toho milostného a politického života, který on uměl dávat a objevovat.“

Pusté ostrovy shrnují méně známé texty, které Gilles Deleuze publikoval v letech 1953-1974 v různých časopisech, jeho předmluvy a rozhovory či kapitoly ve sbornících a kolektivních dílech. Představují nedocenitelný vstup do jinak myšlenkově značně náročných knih tohoto francouzského filosofa, věnovaných nejen filosofii (Hume, Nietzsche, Bergson aj.), ale i literatuře, filmu a výtvarnému umění. Často jim předcházejí, a pak je možné sledovat jejich základní myšlenku a její postupné utváření, anebo je zpětně komentují a shrnují, často i v širších souvislostech jejich recepce. V mnoha případech je v těchto textech patrný i dobový kontext a jeho proměny (spory o psychoanalýzu, diskuse s marxismem, reakce na studentskou revoltu z roku 1968) a bez zajímavosti nejsou ani články spjaté s aktuálními politickými konflikty (reforma vězeňství, školství a psychiatrie). Nezjednodušují, ale jsou přístupnější, protože Deleuze se v nich soustřeďuje na konkrétní problémy a definitivní formulace často teprve hledá.

Fascinující text francouzského filosofa Gillese Deleuze přehýbá Leibnizovy barokní koncepce do naší epochy poznamenané podobně jako baroko ztrátou racionalistických a pozitivistických jistot, a z mnohých perspektiv nahlíží na zásadní problémy uspořádání světa, jako jsou například otázky duše, Boha, potenciality, singularity či mnohosti.

Logika smyslu francouzského filosofa Gillese Deleuze, která poprvé vyšla v roce 1969, patří k hlavním dílům tohoto autora před jeho spoluprací s Felixem Guattarim. Kniha je kolekcí 34 řad paradoxů, na něž v závěru navazuje formou přílohy pět již publikovaných, upravených statí, jež rozvíjí ty body, které jsou v předchozích řadách pouze zběžně naznačeny. Ústředním tématem je myšlení dění, jež se Deleuze snaží ve stopách Henri Bergsona či A. N. Whiteheada prosadit proti dominantní filosofii bytí. V tomto novém rámci pak přetváří klasické pojmy události, smyslu či ideje a chce ukázat, že pouze jiné chápání vztahu mezi diferencí a opakováním otevírá cestu novému obrazu myšlení, jež svou nutnost nečerpá z evidence prvních principů, nýbrž ze zkušenosti setkání s problematičností, v níž se nám ukazuje svět.

Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období. Nejedná se zde jen o velmi fundovanou a systematickou interpretaci Nietzscheho textů, ale rovněž o svébytný výklad, díky němuž se Nietzsche zařazuje do jakýchsi Deleuzových „soukromých“ dějin filosofie (spolu s Lucretiem, Bergsonem, Spinozou a dalšími), charakterizovaných určitým kritickým projektem, založeným na valorizaci afirmace a na anti-dialektickém způsobu myšlení, jehož domýšlení bude hrát zásadní roli při vypracovávání Deleuzovy vlastní filosofie.

První svazek monumentálního díla francouzského filozofa a teoretika umění věnovaného kinematografii se zabývá obrazem-pohybem a jeho variacemi.

Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života. V případě Spinozovy Etiky si filosofie klade především tyto úkoly: potlačení afektů umenšujících sílu jednat, odkrytí lidské nesvobody a úsilí o dosažení radosti spojené s adekvátním poznáním a plnohodnotným jednáním. Autor podává velmi osobitou interpretaci Spinozova života a díla a současně s tím obhajuje svůj vlastní způsob filosofování.

Po svazku Film 1. Obraz-pohyb (2000) druhá a závěrečná část základního díla francouzské filmové teorie, v překladu Čestmíra Pelikána, ve filmografické revizi Milana Klepikova a s analytickým doslovem Vlastimila Zusky. "Kinematografie sama je novou praxí obrazů a znaků, jíž musí filozofie dodat teorii v podobě pojmové praxe," zdůvodňuje v něm Deleuze svůj přístup. Doplněno překladatelskou a ediční poznámkou, rejstříkem jmen a rejstříkem filmů.