Arthur Rimbaud

Jean-Nicolas Arthur Rimbaud (20.10.1854 – 10.11.1891) byl francouzský básník a intimní přítel Paula Verlaina, nejvýznamnější představitel tzv. „prokletých básníků“. Narodil se v Charleville. Vytvářel básně a útvary stojící na pomezí poezie a prózy, postihující niterná hnutí prostřednictvím asociací představ, slovních experimentů a trsů jinotajů a symbolů. Rozbil tradiční poetiku, vycházel z intenzívně vnímané zkušenosti. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Jeho dílo vycházelo ze zloby, z revolty a vnitřní síly a brutálně útočilo na všechny formy tradice. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávist proti všem hodnotám a posvátným tabu konvenčního světa. Ovlivnil moderní francouzskou poezii, zejména symbolisty a surrealisty.

Narodil se v Charleville-Mézières v departmentu Ardennes na severu Francie. Jeho otec byl kapitán pěchoty, dobrodruh, který rodinu opustil, když bylo Arthurovi pouhých 6 let. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý, na striktní výchovu své konzervativní a nábožensky bigotní matky (zákaz vyhledávání přátel, nedostatek hraček, pravidelná účast na mších v místním kostele, odpírání jídla za špatné školní výsledky) reagoval výbuchy hněvu a častými útěky z domova. Její zacházení na něm však alespoň v raném věku zanechalo znatelné následky — v 8 letech byl tak hluboce věřícím člověkem, že když jednou zahlédl velké chlapce se při odchodu z kaple šplouchat svěcenou vodou, vrhl se na ně a začal je bít. Tímto soubojem si vysloužil přezdívku „ten hajzl pobožný“. V roce 1870 přišel na charlevillské kolegium mladý profesor Georges Izambard, jenž Rimbauda popisuje jako zasněného, drobného a bázlivého žáčka s výbornou úpravou, čistými nehty, s úkoly obdivuhodně dobrými... Mladý Arthur si se svým profesorem velmi rozuměl, viděl v něm takřka staršího bratra a častokrát s ním konzultoval své verše a básníky, kteří mu byli inspirací. Na střední škole se mu dostalo takové cti, že jeho latinské verše vyšly v bulletinu Akademie v Douai. V 15 letech napsal svou první tištěnou báseň Novoroční dary sirotků, v níž lze spatřit včasné typické vlastnosti Rimbaudovy poetiky. Šestnáctiletý Rimbaud obepisoval mnoho slavných básníků své doby, avšak nedostal buď žádnou odpověď, nebo jej zklamalo pouhé uznání (jako od Théodora de Banville); až jeho přítel, kancelářský zaměstnanec Charles Auguste Bretagne mu poradil, aby napsal Paulu Verlainovi (budoucímu vůdci symbolistického hnutí), který tou dobou vydal již dvě dobře hodnocené sbírky a vydobyl si tím pozici uznávaného literáta. Rimbaud poslal Verlainovi dva dopisy s několika svými básněmi, včetně notoricky známého „Spáče v úvalu“, ve kterém je příroda vyzvána, aby uklidnila zjevně spícího vojáka. Verlaine byl Rimbaudem zaujat natolik, že poslal jednosměrnou jízdenku do Paříže s odpovědí: „Pojď, drahá velká duše. Čekáme na tebe, toužíme po tobě.“ Rimbaud přijel koncem září 1871 a krátce pobýval ve Verlainově domě. Verlainově ženě Mathilde Mauté bylo v té době 17 let a byla těhotná. Verlaine v později publikovaných vzpomínkách na seznámení s Rimbaudem vypověděl, že měl „skutečnou hlavu dítěte, baculatou a svěží, na velkém, kostnatém, poněkud nemotorném těle stále rostoucího adolescenta,“ s „velmi silným ardenským přízvukem, který byl téměř dialektem“. Jeho hlas „se výšil a klesal, jako by se lámal“. Mezi Verlainem a Rimbaudem se brzy rozpoutal vášnivý milostný vztah. Vedli divoký, nespoutaný život buřičů, okořeněný absintem, opiem a hašišem, jenž jen prohloubil Verlainovy problematické nálady a sklony k alkoholismu. Po 2 letech konfliktů, hádek i usmiřování nakonec Mathilde podala žádost o soudní rozluku a básníkům tak nastala naprostá volnost v jejich vyvíjejícím se vztahu. V červenci 1872 se vydali do Belgie, později do Londýna, což bylo období, jehož Rimbaud zpětně litoval. Žili z peněz od Verlainovy matky a lekcí francouzštiny. Jejich vznětlivé povahy a bohémský způsob života však vedly k řadě sporů a až teatrálně bouřlivých scén. V jedné z hádek Rimbaud ve vzteku zranil Verlaina nožem do ruky, ublížení zůstalo nenahlášeno. Koncem června 1873 se Verlaine rozhodl vztah definitivně skončit a vrátil se do Paříže sám. Rychle však začal truchlit nad Rimbaudovou nepřítomností a dne 8.7. jej telegraficky požádal, aby přijel do Grand Hôtel Liégeois v Bruselu. Shledání dopadlo špatně, byť Rimbaud přijížděl s nadějí na usmíření. Neustále se hádali a Verlaine se uchýlil k pití. Ráno 10.7.ve stavu psychického vypětí koupil Verlaine revolver a střelivo, v touze spáchat sebevraždu. Kolem 16:00 téhož dne mu Rimbaud oznámil, že odchází, což psychicky neunesl a „v opilosti“ dvakrát vystřelil, první rána zranila 18letého Rimbauda do levého zápěstí, druhá by mu byla s největší pravděpodobností osudnou, kdyby nepadl k zemi. V návalu beznaděje z vlastního činu Verlaine utekl do vedlejšího pokoje, v němž odpočívala jeho matka. Když tam dorazil Rimbaud, Verlaine mu podával revolver s hysterickou prosbou, ať jej zastřelí. Situace se postupně zklidnila. Rimbaud ránu považoval za povrchovou, přesto si ji nechal převázat v nemocnici St-Jean. Nepodal okamžitě obvinění, ale rozhodl se Brusel opustit. Kolem 20:00 Rimbauda doprovodili Verlaine s matkou na nádraží Gare du Midi. Jak Rimbaud popisoval, cestou se Verlaine „choval, jako by byl nepříčetný“. Ze strachu, že by se jej Verlaine s pistolí v kapse mohl znovu pokusit zabít, „utekl“ a „prosil policistu, aby ho zatkl“. Verlaine byl obviněn z pokusu o vraždu, podroben ponižujícímu lékařsko-právnímu vyšetření a vyslýchán ohledně korespondence s Rimbaudem a povahy jejich vztahu, neboť se u něj po kapsách našly básně vyznávající lásku mladému muži. Kulka byla nakonec 17.7. odstraněna a Rimbaud svou stížnost stáhl. Obvinění bylo zredukováno na zranění střelnou zbraní a 8.8.1873 byl Verlaine odsouzen ke dvěma letům vězení. Rimbaud a Verlaine se naposledy setkali v březnu 1875 ve Stuttgartu, po Verlainově předčasném propuštění z vězení a jeho konverzi ke katolicismu. V té době již Rimbaud projevoval jisté zanevření k vlastní tvorbě, vzdal se literatury ve prospěch trvalého, pracovního života. Vstoupil do koloniálního vojska, na Jávě dezertoval, s cirkusem prošel Švédsko a Norsko. Roku 1880 pobýval v Egyptě, poté na Kypru, odkud se vydal jako obchodní zástupce do Adenu. Zde se u něj v únoru 1891 vyvinula artritida v pravém koleni. Místní léčebné prostředky nebyly dostačující, na popud britského lékaře byl tedy deportován zpět do Francie, avšak sám lékař mylně diagnostikoval tuberkulózní synovitidu, a doporučil proto okamžitou amputaci. Po příjezdu do Marseille jej přijali do Hôpital de la Conception, kde mu o týden později, 27.5., byla amputována pravá noha, což Rimbaud velice těžce nesl. Pooperační diagnóza byla určena na rakovinu kostí. Sklonek života plánoval prožít na rodinné farmě v Roche, nakonec se však přeci jen pokusil vrátit zpět do Afriky. Cestou se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že nemohl pokračovat a bylo nutno jej opět ubytovat v marseillské nemocnici, kde strávil zbytek života za přítomnosti své sestry Isabelle ve velkých bolestech, jimž zcela podlehl 10.11.1891 ve věku pouhých 37 let.

Hrob Arthura Rimbauda na hřbitově v rodném Charleville-Mézières. Nápis zní Priez pour lui („Modlete se za něj“). Je pochován na hřbitově 'Cimetière de Charleville-Mézières' vedle sestry Vitalie.