Monografie města Kroměříže, která navazuje na knihu "Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži". Popisuje historii města od nejstarších zmínek až po současnost. Kniha byla vydána ve spolupráci s Katedrou dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je doplněna množstvím fotografií.
Na počátku výstavy stála snaha navázat na předchozí projekt Muzea umění Olomouc, zaměřený na výtvarnou kulturu Olomoucka. Olomouc, jedno z nejstarších královských měst Moravy, mělo jedinečný charakter výtvarné kultury, jehož barokní rysy jsou dodnes patrné. Biskupové a arcibiskupové zde reprezentovali vysokou dvorskou kulturu, zatímco církevní instituce a jezuitská univerzita hrály klíčovou roli v kulturním životě města. Olomouc, i přes ztrátu politického postavení, usilovala o zachování své moravské metropole prostřednictvím nákladných uměleckých projektů. Výstava se chronologicky vymezuje lety 1620-1780, přičemž rok 1620 symbolizuje konec předbělohorské éry a nástup Josefa II. značí změnu společenské mentality. Muzeum umění Olomouc prezentuje výtvarná díla, která reflektují objednavatelské okruhy biskupů, církevních řádů a náboženských bratrstev. Doplňková výstava ve Vlastivědném muzeu se zaměřuje na měšťanskou kulturu, zejména na významné kupecké a řemeslnické rodiny, které formovaly kulturní tradice Olomouce v 17. a 18. století. Expozice ukazuje rozmach uměleckých řemesel a jak se zvyšující životní úroveň projevila v každodenním životě měšťanů. K výstavě byl připraven třísvazkový konvolut publikací, který usiluje o charakterizaci specifického fenoménu "olomouckého baroka" a barokní identity města, jež se projevuje i v dalších středoevropských městech. Olomouc tak představuje unikátní prostředí schopné adaptovat a transf
Vydáno u příležitosti výstavy Olomoucké baroko - výtvarná kultura 1620-1780 konané ve dnech 2. prosince 2010 - 27. března 2011 v Muzeu umění Olomouc - Muzeu moderního umění, Muzeu umění Olomouc - Arcidiecézním muzeu Olomouc a Vlastivědném muzeu Olomouc
Životní příběh synovce posledních Rožmberků historiků Václava Bůžka a Pavla Krále a historika umění Ondřeje Jakubce je netradičním pokusem o biografii šlechtice přelomu 16. a 17. století. Životní osudy i myšlenkový svět Jana Zrinského (1565-1612), syna jednoho z nejznámějších uherských vojevůdců v době válek s Turky, dvořana Rudolfa II. a dědice části rožmberského majetku na jihu Čech, jsou rekonstruovány na základě písemných, ikonografických a hmotných pramenů. Vedle hospodářských účtů, seznamů hostů, vyprávěcích pramenů a zlomkovitě dochované korespondence šlo zejména o výtvarnou výzdobu někdejší tabulnice na hradě Rožmberk a Zrinského náhrobek ve Vyšším Brodě. V nich se mimo jiné zrcadlí svatební symbolika, dobový pohled na život a smrt člověka i prostředky vytváření paměti a osobní reprezentace, které zastřešuje koncept ctnostného života Jana Zrinského jako křesťanského bojovníka. Podobný přístup, který umožní poučeným i laickým návštěvníkům zámeckých sídel pochopit promyšlenou symboliku jejich ikonografických programů i rozměry intelektuálního světa jejich majitelů, se nabízí například u Kratochvíle Viléma z Rožmberka, Jindřichova Hradce Jáchyma z Hradce či Telče Zachariáše z Hradce.
Epitafní památníky představují jedno z nejpozoruhodnějších témat výtvarné kultury 16. a 17. století, ale i klíčový fenomén sepulkrální kultury. V období renesance se zformoval typický epitaf, nejčastěji sestávající ze tří komponent (zobrazení zesnulého; identifikační, oslavný či zbožný nápis; náboženský výjev). Epitafy ve veřejném prostředí kostelů a hřbitovů, tedy ve společenství živých, především vytvářely a udržovaly vzpomínku na konkrétní zesnulé jedince. Smysl takové memorie byl jak reprezentační, tak i formou devoce ukazující správnou křesťanskou zbožnost a víru v posmrtný život a spásu. Kniha analyzuje epitafy nejen jako umělecká díla, ale z hlediska jejich kulturní funkce a hodnoty je rovněž vnímá jako osobité prameny „kultury umírání a vzpomínání“.
Kniha svým pojetím navazuje na práci Jan Zrinský ze Serynu - životní příběh synovce posledních Rožmberků (Praha 2009). Autoři věnují pozornost stavebním dějinám letohrádku Kratochvíle v oboře nedaleko Netolic, vnitřní skladbě a vybavení místností, jejich funkčnímu určení a především symbolické výzdobě. Stranou jejich zájmu nezůstane symbolický prostor renesanční zahrady s vodním příkopem a zděné ohrazení s obytnými a hospodářskými staveními, kostelem a jejich symbolická výzdoba. Převládající tematické okruhy v symbolické výzdobě interiérů letohrádku, k nimž patří především lovecké scény, motivy plodnosti a šťastného manželství, výjevy z římských dějin a ctnosti křesťanských rytířů pomohou autorům vstoupit do hodnotového a myšlenkového světa Viléma z Rožmberka, z jehož podnětu získala Kratochvíle v osmdesátých letech 16. století podle vzoru italských venkovských vil svou pozdně renesanční a manýristickou podobu. Po smrti Viléma z Rožmberka přijížděl na Kratochvíli Petr Vok a Jan Zrinský ze Serynu, proto je zajímavé sledovat, k jakým účelům sloužil letohrádek poslednímu rožmberskému vladaři a jeho synovci, kteří se těžko smiřovali s blížícím se zánikem rodu červené pětilisté růže. Knihu zakončí pohled na druhý život renesanční Kratochvíle v symbolické kultuře paměti posledních Rožmberků.
Katalog ke stejnojmenné výstavě věnované restaurování významného oltářního celku z Uničova.
Staroměstský mariánský sloup patří k nejkontroverznějším barokním památkám – a to i přesto, že již uplynulo přes sto let od jeho demolice. Cílem této publikace je ukázat široké spektrum představ, reakcí a postojů, které v sobě monument z dílny pražského sochaře J. J. Bendla zahrnul již v době svého vzniku. Události roku 1648, které se staly příčinou jeho vztyčení, analyzuje historik V. Vlnas. A. Catalano a O. Fejtová zase vysvětlují způsoby prosazování rekatolizační politiky v českých zemích a ukazují, proč se mariánský sloup stal důležitou figurkou na šachovnici politicko-náboženských událostí. Náboženským životem barokních Čech, projevujícím se mj. slavnostmi u staroměstského sloupu, se zabývá J. Mikulec. Historikové umění O. Jakubec a M. Šroněk objasňují fenomén barokní vizuality a sakrálního umění a ukazují proměny jeho sociální a náboženské funkce. Otázkám náboženské praxe a imaginace v širším kontextu barokních mariánských a svatotrojičních sloupů se věnuje P. Suchánek. Knihu završuje analýza B. Jiřincové, jež odkrývá klíčové aspekty provázející recepci pobělohorské doby a její mýtus. Kniha tak přináší nejen různé pohledy na vznik a osudy této významné památky, přibližuje i proměňující a vyostřující se vztah veřejnosti k ní, ale především detailně objasňuje podobu náboženské transformace, která byla a je považována za jednu z nejzásadnějších historických a kulturních proměn v dějinách naší země.
Snaha ztvárnit lidské emoce a vyvolat v divákovi citové pohnutí patří k jednomu z klíčových aspektů umělecké tvorby již od starověku. Nicméně i bez explicitní intence tvůrce může člověk před uměleckými díly zažívat hluboké a niterné emoce, které nikdo neztvárnil. Kniha nabízí čtenářům setkání s různými příběhy. Jsou to příběhy obrazů, soch, architektur, zlatnických předmětů i konceptuálních děl a všechny mají jedno společné — vyvolávají emoce. Nejen záměrně v divácích, jimž byla tato díla určena, ale také v divácích dnešních a konečně také v historicích a historičkách umění, kteří o nich pojednávání. Podání autorů jednotlivých textů představuje na jedné straně reflexi uměleckohistorickou, založenou na erudovaných znalostech pisatelů, zároveň je však možné v nich nalézt naše vlastní emoce. Jak totiž připomíná Ladislav Kesner, kterému je tato kniha věnována, je subjektivní a emocionální prožívání uměleckého díla pro dějiny umění zcela zásadní.
