Ondřej Jakubec Pořadí knih

Umělecká díla jednotlivých historických epoch k nám dnes promlouvají často komplikovaným jazykem. Pro člověka 21. století není vždy snadné pochopit všechny jejich významové vrstvy, tak jak je mohli vnímat divačky a diváci v dobách jejich vzniku. Právě navracení a objevování ztracených významů tvoří podstatnou část odborného zájmu čelního představitele brněnské školy dějin umění prof. Jiřího Kroupy. Autorky a autoři textů v předkládané publikaci připravené k poctě pana profesora se skrze různé metodologické přístupy zaměřili na rozmanité vrstvy vizuální kultury od středověku po 20. století. Kniha je rozdělena do tří tematických částí zaměřených na vizuální kulturu a umění středověku a raného novověku, na umění a architekturu moderní doby a nakonec na historiografii, metodologii a teorii dějin umění.

Snaha ztvárnit lidské emoce a vyvolat v divákovi citové pohnutí patří k jednomu z klíčových aspektů umělecké tvorby již od starověku. Nicméně i bez explicitní intence tvůrce může člověk před uměleckými díly zažívat hluboké a niterné emoce, které nikdo neztvárnil. Kniha nabízí čtenářům setkání s různými příběhy. Jsou to příběhy obrazů, soch, architektur, zlatnických předmětů i konceptuálních děl a všechny mají jedno společné — vyvolávají emoce. Nejen záměrně v divácích, jimž byla tato díla určena, ale také v divácích dnešních a konečně také v historicích a historičkách umění, kteří o nich pojednávání. Podání autorů jednotlivých textů představuje na jedné straně reflexi uměleckohistorickou, založenou na erudovaných znalostech pisatelů, zároveň je však možné v nich nalézt naše vlastní emoce. Jak totiž připomíná Ladislav Kesner, kterému je tato kniha věnována, je subjektivní a emocionální prožívání uměleckého díla pro dějiny umění zcela zásadní.

Staroměstský mariánský sloup patří k nejkontroverznějším barokním památkám – a to i přesto, že již uplynulo přes sto let od jeho demolice. Cílem této publikace je ukázat široké spektrum představ, reakcí a postojů, které v sobě monument z dílny pražského sochaře J. J. Bendla zahrnul již v době svého vzniku. Události roku 1648, které se staly příčinou jeho vztyčení, analyzuje historik V. Vlnas. A. Catalano a O. Fejtová zase vysvětlují způsoby prosazování rekatolizační politiky v českých zemích a ukazují, proč se mariánský sloup stal důležitou figurkou na šachovnici politicko-náboženských událostí. Náboženským životem barokních Čech, projevujícím se mj. slavnostmi u staroměstského sloupu, se zabývá J. Mikulec. Historikové umění O. Jakubec a M. Šroněk objasňují fenomén barokní vizuality a sakrálního umění a ukazují proměny jeho sociální a náboženské funkce. Otázkám náboženské praxe a imaginace v širším kontextu barokních mariánských a svatotrojičních sloupů se věnuje P. Suchánek. Knihu završuje analýza B. Jiřincové, jež odkrývá klíčové aspekty provázející recepci pobělohorské doby a její mýtus. Kniha tak přináší nejen různé pohledy na vznik a osudy této významné památky, přibližuje i proměňující a vyostřující se vztah veřejnosti k ní, ale především detailně objasňuje podobu náboženské transformace, která byla a je považována za jednu z nejzásadnějších historických a kulturních proměn v dějinách naší země.

Epitafní památníky představují jedno z nejpozoruhodnějších témat výtvarné kultury 16. a 17. století, ale i klíčový fenomén sepulkrální kultury. V období renesance se zformoval typický epitaf, nejčastěji sestávající ze tří komponent (zobrazení zesnulého; identifikační, oslavný či zbožný nápis; náboženský výjev). Epitafy ve veřejném prostředí kostelů a hřbitovů, tedy ve společenství živých, především vytvářely a udržovaly vzpomínku na konkrétní zesnulé jedince. Smysl takové memorie byl jak reprezentační, tak i formou devoce ukazující správnou křesťanskou zbožnost a víru v posmrtný život a spásu. Kniha analyzuje epitafy nejen jako umělecká díla, ale z hlediska jejich kulturní funkce a hodnoty je rovněž vnímá jako osobité prameny „kultury umírání a vzpomínání“.

Publikace je čtvrtým svazkem již ucelené řady, která pramení z pravidelných sjezdů českých historiků umění, z nichž ten poslední se konal v září 2012 v Brně. Po deseti letech od 1. sjezdu českých historiků umění se tak znovu nabízí možnost sledovat aktuální názory a tendence v oboru dějin umění, které se tentokrát věnovaly široce formulovanému problému vztahu umění, moci a nejrůznějších „politik“. Třiatřicet domácích historiků umění v knize představuje své příspěvky v rámci pestrých tematických bloků: „Umění, moc a politika“, „Umění, liturgie a náboženské akce ve veřejném prostoru“, „Umění a politika v mimoevropské oblasti“, „Umění a národní / státní reprezentace“ a nakonec i tematický blok „Umění vystavovat – kurátor jako interpret a tvůrce“.

Kniha představuje sborník textů ze IV. sjezdu historiků umění mapující z různých aspektů téma vztahu umění, moci a politiky.

Jako další z edice UNESCO vydává nakladatelství FOIBOS BOOKS knihu o historickém jádru města Telče. Telč představuje jedinečné celistvě dochované drobnější středověké město s vodním opevněním, dominantním zámkem dochovaným v podobě pozdně gotických a renesančních přestaveb a s mimořádně působivými frontami městských domů renesančního a barokního tvarosloví kolem náměstí. Publikace se věnuje jak historickému vývoji města, především rozkvětu za působení Zachariáše z Hradce, tak architektonické podobě jednotlivých staveb a to nejen slavnému souboru domů na hlavním náměstí. Čtenáři se také dočtou příběhy šlechticů a měšťanů, kteří měli velký vliv na současnou podobu města. Důležité bylo také období po příchodu jezuitského řádu, který po sobě v Telči zanechal kostel Jména Ježíš a areál jezuitské koleje. Velká část knihy se věnuje historii a podobě telčského zámku. Texty jsou doplněny krásnými fotografiemi současného stavu historického centra a na konci je opět zařazena mapka s jednotlivě vyznačenými stavbami.

Monografie města Kroměříže, která navazuje na knihu "Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži". Popisuje historii města od nejstarších zmínek až po současnost. Kniha byla vydána ve spolupráci s Katedrou dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je doplněna množstvím fotografií.

Kniha svým pojetím navazuje na práci Jan Zrinský ze Serynu - životní příběh synovce posledních Rožmberků (Praha 2009). Autoři věnují pozornost stavebním dějinám letohrádku Kratochvíle v oboře nedaleko Netolic, vnitřní skladbě a vybavení místností, jejich funkčnímu určení a především symbolické výzdobě. Stranou jejich zájmu nezůstane symbolický prostor renesanční zahrady s vodním příkopem a zděné ohrazení s obytnými a hospodářskými staveními, kostelem a jejich symbolická výzdoba. Převládající tematické okruhy v symbolické výzdobě interiérů letohrádku, k nimž patří především lovecké scény, motivy plodnosti a šťastného manželství, výjevy z římských dějin a ctnosti křesťanských rytířů pomohou autorům vstoupit do hodnotového a myšlenkového světa Viléma z Rožmberka, z jehož podnětu získala Kratochvíle v osmdesátých letech 16. století podle vzoru italských venkovských vil svou pozdně renesanční a manýristickou podobu. Po smrti Viléma z Rožmberka přijížděl na Kratochvíli Petr Vok a Jan Zrinský ze Serynu, proto je zajímavé sledovat, k jakým účelům sloužil letohrádek poslednímu rožmberskému vladaři a jeho synovci, kteří se těžko smiřovali s blížícím se zánikem rodu červené pětilisté růže. Knihu zakončí pohled na druhý život renesanční Kratochvíle v symbolické kultuře paměti posledních Rožmberků.