Autentická svědectví. Vzpomínky vězňů, kteří trpěli drsnými formami politického násilí. Aktéři tohoto dění bojovali na obou stranách zeměkoule za demokracii a svobodu
Jaká je hranice mezi lidstvím a barbarstvím? Desítky let byl soudce loajálním úředníkem impéria, staral se o záležitosti malé osady na hranicích a nevěnoval pozornost blížící se válce s barbary. Nicméně když do osady přijedou vyšetřovatelé, stane se svědkem krutého a nespravedlivého jednání s válečnými zajatci. Otřesen tímto zážitkem pocítí soucit s oběťmi a spáchá donkichotskou vzpouru, která z něj udělá nepřítele státu, stejného, jako jsou barbaři. Coetzeeho oceněný román je znepokojivou alegorií války mezi utlačovatelem a utlačovaným. Soudce není jen obyčejný člověk žijící v krizi svědomí na obskurním místě v časech dávno zapomenutých. Reprezentuje všechny lidi žijící v neúnosné spoluvině na režimech, kterým jsou slušnost a spravedlnost cizí.
Titulní postavou Života a doby Michaela K., prózy s okázalým názvem upomínajícím na životopisy slavných osobností, je prostoduchý a od přírody znetvořený zahradník, který se v čase občanské války a neodvratně se blížícího konce apartheidu vydává na dlouhou cestu: na vlastnoručně vyrobené kárce vyváží svou invalidní matku z rozvráceného Kapského Města do vysněného bezpečí rodného venkova. Válka jej však provází všude a on jen stěží chápe, co se kolem něj vlastně děje. Zmateně bloudí po pustošené zemi, je znovu a znovu vězněn, trestán a týrán. Přitom jediné, po čem uprostřed všeobecného chaosu touží, je minimální prostor pro vlastní nezávislou existenci, byť by to mělo být jen skromné políčko tykví, založené navzdory nehostinné přírodě. „Skutečnost, že Coetzee zvolil za hrdinu svého příběhu nejprostší, nejošklivější lidskou bytost, tak nabývá hlubokého vnitřního smyslu,“ napsal o knize znalec autorova díla Michael Žantovský. Michael K. „si postupně přestává uvědomovat vlastní utrpení, přestává být závislý na přijímání potravy, na obydlí, na lidské společnosti, na jakýchkoliv vnějších podmínkách života. A tím, že v rozporu s logikou přežívá, stává se symbolem života samého, jeho svrchovanosti, spontánnosti a směřování ke svobodě“.
Próza Mládí navazuje na vzpomínkovou knihu Chlapectví. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě se přestěhuje z Kapského Města do Londýna, aby se vymanil jak z vlivu rodičů, tak z nezdravé politické atmosféry, která v Jižní Africe vládne. Chce se zde věnovat literatuře, zároveň si však musí najít obživu. Ve svých úvahách, nakolik smí umělec – budoucí umělec ustoupit požadavkům „obyčejného“ světa, i o způsobu umělecké tvorby a jejím smyslu se v duchu odvolává na své vzory Eliota, Rimbauda, Baudelaira a další a zároveň se s nimi dostává do pomyslných sporů. Prožívá rovněž milostná rozčarování obojího druhu – je zklamáván i zklamává. Ujasňuje si, zda k tomu, aby tvořil pravdivě, je nutné, aby byl umělec zamilovaný či trpěl, nebo aby jeho tvorba vycházela ze skutečných sexuálních zážitků. To vše se odehrává na pozadí Londýna počátku šedesátých let minulého století s jeho strojenou korektností, v níž budoucí spisovatel žije životem cizince – cizince ve smyslu národnostním i lidském.
Autobiografie, kterou její autor nikdy nenapsal, a vzpomínky na zemřelého, který stále ještě žije… Román Zrání uzavírá Coetzeeho třídílnou fiktivní autobiografii, a navazuje tak na knihy Chlapectví a Mládí. Svorníkem příběhu je mladý Angličan Vincent, který připravuje knihu o již zemřelém autorovi Johnu Maxwellu Coetzeem a schází se kvůli ní s pěticí lidí, jejichž životy se nějakým způsobem protnuly s životem tohoto spisovatele a z nichž každý z nich ho vidí jinýma očima. Pandán k těmto vzpomínkám tvoří Coetzeeho poznámky k chystané autobiografii, kterou ovšem nikdy nenapsal. Zrání je silná próza, již Coetzee prokládá drsným sebezničujícím humorem; a také něžná, jímavá knížka o podobách lásky a o vztahu zralého muže k otci.
Mistrovská současná próza Chlapectví působivě vypráví o životě třináctiletého mladíka, souženého pocitem provinění a strachem. Odmítá otce, necítí k němu nejmenší úctu, a trpí výchovou matky, jež ho současně zbožňuje i nesnáší. Chlapec, vyrůstající poblíž Kapského Města, žije dvojím životem - ze vzorného a nesmírně schopného studenta ve škole se doma mění ve frackovského tyrana, který však bez ustání trpí hrůzou, že ztratí matčinu lásku. Utíká do svého uzavřeného světa, objevuje literaturu, probouzí se v něm sexuální touha a stále silněji si uvědomuje rozpory dožívajícího apartheidu. To vše v něm vyvolává zmatek a hoch se upíná k jedinému místu, kam podle vlastního přesvědčení patří: k rodinné farmě, jež mu však nikdy nebude doopravdy náležet. Charakteristický styl Coetzeeho vyprávění vtáhne čtenáře do děje od první stránky a předestře před námi hrdinův pubertální náhled na život stejně jako jeho nelehké dospívání. Realistické záběry se splétají v jediný celistvý, působivý obraz světa a duše dorůstajícího mladého muže.
Dvaapadesátiletý profesor David Lurie je rozvedený a neuspokojivý citový život se snaží překrýt „rozumným“ přístupem k sexu jako k pouhé tělesné potřebě. Po milostném vzplanutí ke své studentce zůstává bez práce, opouštějí ho přátelé, vysmívá se mu bývalá manželka. Útočiště nachází na venkově u své dcery, avšak ve chvíli, kdy obnovuje svůj vztah k ní i ke společnosti plné složitých rasových problémů, dochází jednoho odpoledne k nečekanému výbuchu násilí, jenž otřese veškerou jeho vírou a pro jeho dceru představuje velké ohrožení. Ironicky sžíravý, syrově vyprávěný příběh je přesto plný podivuhodné zvláštní něhy. Za svůj román, který na ploše dvou set stran předkládá čtenáři hlubokou sondu do moderní jihoafrické společnosti, získal Coetzee v roce 1999 už druhou prestižní cenu Booker Prize (první v roce 1983 za román „Život a doba Michaela K.").
S kým strávíme svůj poslední den na tomto světě…? V Kapském městě v Jihoafrické republice umírá stará žena na rakovinu. Bývalá univerzitní profesorka, která přednášela klasickou filozofii, celý život vzdorovala lžím a krutosti apartheidu, ale žila stranou jeho skutečných hrůz. Teď je najednou nucena přihlížet brutálnímu běsnění, které tento režim způsobil. V obsáhlém dopise své dceři, která už před mnoha lety utekla do Ameriky, paní Currenová líčí podivné události provázející dny jejího umírání. Je svědkem vypálení černošské čtvrti a najde zastřeleného syna své hospodyně. A po celou tu dobu je jejím jediným společníkem, kterému se může svěřit se svým narůstajícím hněvem a zoufalstvím, alkoholik a bezdomovec...
Deník špatného roku je obdivuhodné dílo o osamělosti, přátelství a nejrůznějších podobách lásky jako mnohé jiné knihy. Ve skutečnosti se jim však vůbec nepodobá. A není žádnou nadsázkou říct, že představuje revoluční obrat v literární tvorbě. Zatímco u jiných příběhů je běžné vyprávět je z hlediska jedné postavy, zde jsou hned tři výpovědi, tři možnosti, jak na vše nahlížet a všechno pochopit. A je jen na čtenáři, se kterým z vypravěčů se ztotožní, kterého odsoudí, kterého polituje...
