John Maxwell Coetzee Knihy

Jaká je hranice mezi lidstvím a barbarstvím? Desítky let byl soudce loajálním úředníkem impéria, staral se o záležitosti malé osady na hranicích a nevěnoval pozornost blížící se válce s barbary. Nicméně když do osady přijedou vyšetřovatelé, stane se svědkem krutého a nespravedlivého jednání s válečnými zajatci. Otřesen tímto zážitkem pocítí soucit s oběťmi a spáchá donkichotskou vzpouru, která z něj udělá nepřítele státu, stejného, jako jsou barbaři. Coetzeeho oceněný román je znepokojivou alegorií války mezi utlačovatelem a utlačovaným. Soudce není jen obyčejný člověk žijící v krizi svědomí na obskurním místě v časech dávno zapomenutých. Reprezentuje všechny lidi žijící v neúnosné spoluvině na režimech, kterým jsou slušnost a spravedlnost cizí.

Mistrovská současná próza Chlapectví působivě vypráví o životě třináctiletého mladíka, souženého pocitem provinění a strachem. Odmítá otce, necítí k němu nejmenší úctu, a trpí výchovou matky, jež ho současně zbožňuje i nesnáší. Chlapec, vyrůstající poblíž Kapského Města, žije dvojím životem - ze vzorného a nesmírně schopného studenta ve škole se doma mění ve frackovského tyrana, který však bez ustání trpí hrůzou, že ztratí matčinu lásku. Utíká do svého uzavřeného světa, objevuje literaturu, probouzí se v něm sexuální touha a stále silněji si uvědomuje rozpory dožívajícího apartheidu. To vše v něm vyvolává zmatek a hoch se upíná k jedinému místu, kam podle vlastního přesvědčení patří: k rodinné farmě, jež mu však nikdy nebude doopravdy náležet. Charakteristický styl Coetzeeho vyprávění vtáhne čtenáře do děje od první stránky a předestře před námi hrdinův pubertální náhled na život stejně jako jeho nelehké dospívání. Realistické záběry se splétají v jediný celistvý, působivý obraz světa a duše dorůstajícího mladého muže.

Autobiografie, kterou její autor nikdy nenapsal, a vzpomínky na zemřelého, který stále ještě žije… Román Zrání uzavírá Coetzeeho třídílnou fiktivní autobiografii, a navazuje tak na knihy Chlapectví a Mládí. Svorníkem příběhu je mladý Angličan Vincent, který připravuje knihu o již zemřelém autorovi Johnu Maxwellu Coetzeem a schází se kvůli ní s pěticí lidí, jejichž životy se nějakým způsobem protnuly s životem tohoto spisovatele a z nichž každý z nich ho vidí jinýma očima. Pandán k těmto vzpomínkám tvoří Coetzeeho poznámky k chystané autobiografii, kterou ovšem nikdy nenapsal. Zrání je silná próza, již Coetzee prokládá drsným sebezničujícím humorem; a také něžná, jímavá knížka o podobách lásky a o vztahu zralého muže k otci.

Próza Mládí navazuje na vzpomínkovou knihu Chlapectví. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě se přestěhuje z Kapského Města do Londýna, aby se vymanil jak z vlivu rodičů, tak z nezdravé politické atmosféry, která v Jižní Africe vládne. Chce se zde věnovat literatuře, zároveň si však musí najít obživu. Ve svých úvahách, nakolik smí umělec – budoucí umělec ustoupit požadavkům „obyčejného“ světa, i o způsobu umělecké tvorby a jejím smyslu se v duchu odvolává na své vzory Eliota, Rimbauda, Baudelaira a další a zároveň se s nimi dostává do pomyslných sporů. Prožívá rovněž milostná rozčarování obojího druhu – je zklamáván i zklamává. Ujasňuje si, zda k tomu, aby tvořil pravdivě, je nutné, aby byl umělec zamilovaný či trpěl, nebo aby jeho tvorba vycházela ze skutečných sexuálních zážitků. To vše se odehrává na pozadí Londýna počátku šedesátých let minulého století s jeho strojenou korektností, v níž budoucí spisovatel žije životem cizince – cizince ve smyslu národnostním i lidském.

Baladický příběh hrdiny, který opouští Kapské Město v době, kdy v zemi vrcholí odpor protivládních sil a Jihoafrickou republikou otřásá chaos a občanská válka. Prostoduchý Michael K. se vydává na dalekou pouť, aby na vlastnoručně vyrobené kárce vyvezl svou invalidní matku do vysněného bezpečí rodného venkova. Poměrně záhy poté, co se vydají na cestu, se však všechno změní...

Dvaapadesátiletý profesor David Lurie je rozvedený a neuspokojivý citový život se snaží překrýt „rozumným“ přístupem k sexu jako k pouhé tělesné potřebě. Po milostném vzplanutí ke své studentce zůstává bez práce, opouštějí ho přátelé, vysmívá se mu bývalá manželka. Útočiště nachází na venkově u své dcery, avšak ve chvíli, kdy obnovuje svůj vztah k ní i ke společnosti plné složitých rasových problémů, dochází jednoho odpoledne k nečekanému výbuchu násilí, jenž otřese veškerou jeho vírou a pro jeho dceru představuje velké ohrožení. Ironicky sžíravý, syrově vyprávěný příběh je přesto plný podivuhodné zvláštní něhy. Za svůj román, který na ploše dvou set stran předkládá čtenáři hlubokou sondu do moderní jihoafrické společnosti, získal Coetzee v roce 1999 už druhou prestižní cenu Booker Prize (první v roce 1983 za román „Život a doba Michaela K.").

S kým strávíme svůj poslední den na tomto světě…? V Kapském městě v Jihoafrické republice umírá stará žena na rakovinu. Bývalá univerzitní profesorka, která přednášela klasickou filozofii, celý život vzdorovala lžím a krutosti apartheidu, ale žila stranou jeho skutečných hrůz. Teď je najednou nucena přihlížet brutálnímu běsnění, které tento režim způsobil. V obsáhlém dopise své dceři, která už před mnoha lety utekla do Ameriky, paní Currenová líčí podivné události provázející dny jejího umírání. Je svědkem vypálení černošské čtvrti a najde zastřeleného syna své hospodyně. A po celou tu dobu je jejím jediným společníkem, kterému se může svěřit se svým narůstajícím hněvem a zoufalstvím, alkoholik a bezdomovec...

Deník špatného roku je obdivuhodné dílo o osamělosti, přátelství a nejrůznějších podobách lásky jako mnohé jiné knihy. Ve skutečnosti se jim však vůbec nepodobá. A není žádnou nadsázkou říct, že představuje revoluční obrat v literární tvorbě. Zatímco u jiných příběhů je běžné vyprávět je z hlediska jedné postavy, zde jsou hned tři výpovědi, tři možnosti, jak na vše nahlížet a všechno pochopit. A je jen na čtenáři, se kterým z vypravěčů se ztotožní, kterého odsoudí, kterého polituje...

Hrdinka kruté a vášnivé novely, dcera majitele zapadlé farmy v Jižní Africe, pozoruje a komentuje život, z něhož jako by ji osud nadobro vyloučil. Její necitelný otec ji přehlíží, služebnictvo se jí bojí, ale současně jí pohrdá. Tato hořce moudrá, vzdělaná, inteligentní žena však svou zdánlivou pokorou a poddajností zastírá svoje zoufalé odhodlání nestát se jednou ze „ztracených pro historii“. Když si její otec najde africkou milenku, vrhne se zběsile do přípravy pomsty – jako by šlo o prazvláštní chemickou reakci mezi kolonizátorem a kolonizovaným – a mezi evropskými tužbami a rozlehlostí a osamělostí Afriky. Horečnatá, faulknerovsky hutná próza je silné, přesvědčivé dílo. J. M. Coetzee se v ní hluboce vcítil do své ústřední postavy a s jistotou přetvořil rodinný příběh v zrcadlo koloniální zkušenosti.

Na opuštěný ostrov vyplaví vlny polomrtvou trosečnici. A vzápětí se ukáže, že ostrov není tak pustý, jak se zdá: žije na něm muž jménem Cruso a jeho černý sluha Pátek. V mysli nám nemůže nezaznít ozvěna dávného dobrodružného příběhu o Robinsonovi. Susan Bartonová se později z ostrova zachrání, a zatímco Cruso na lodi umírá, Pátek ji následuje do Anglie. A právě to je chvíle pro pokušitele, přítele-nepřítele, záhadného spisovatele, jemuž Susan začíná svěřovat svůj příběh... Magické, napolo snové vyprávění působí s nezvyklou naléhavostí a pod zdánlivě prostou vypravěčskou formou se skrývají hlubiny stejně znepokojivé jako dna oceánů se spočívajícími příšerami, kostlivci a vraky. Co je skutečné a komu to vlastně příběhy svého života vyprávíme...?