Josef Frais (24. ledna 1946, Milenov – 10. ledna 2013, Hranice) byl český spisovatel-prozaik.
Německá skupina armád Sever splnila úkol: probojovala se na leningradská předměstí a bylo jen otázkou několika dnů, kdy město dobude. V té chvíli se říšský Vůdce rozhodl odeslat tankové jednotky na jiná bojiště a město přinutit ke kapitulaci obléháním. Jedno z nejhloupějších rozhodnutí celé války tak přinutilo silné armádní seskupení zůstat na místě dlouhých 900 dnů.
Jeden z nejplodnějších českých spisovatelů Josef Frais, který se v posledním dvacetiletí zabýval především literaturou faktu (vedle účasti na desetidílných Toulkách minulostí světa také válečnou a filmovou historií), předstupuje před čtenáře s rozsáhlým, biograficky laděným románem Fackovaní andělé. V románu zachycuje nejen své bohaté a často i bolestné osobní okamžiky a zážitky, ale i společenské a politické pozadí doby, ve které jsme žili od padesátých let do současnosti. Už v letech 1968 - 69 četl své povídky v zájezdovém pořadu Karla Kryla Znamení doby. Později se stal dramaturgem a současně autorem a hercem v divadélku Waterloo v Ostravě. Zde úzce spolupracoval např. s Luďkem Nekudou a Tomášem Slámou. Svým typickým nadhledem a humorem v knize Fackovaní andělé dokazuje, že i o závažných tématech lze psát lehce a s pochopením pro lidské klopýtnutí a slabosti. Lze se domnívat, že jde o dílo, které přesahuje dosud vydané knihy tohoto žánru. Josef Frais vydal téměř sto knižních titulů jako autor nebo spoluautor a zasvěcení do jeho tvorby ho spojují s tvorbou Vladislava Vančury s jeho vynalézavostí, přesvědčivostí a hlavně sílou řeči a tvůrčí aktivity vůbec. Čtenáře zaujme jeho svěží jazyk a vyprávěčské nadání.
Na šikovatele Ericha Breitnera čekají při ústupu z Krymu další nebezpečí. Loď, která je odváží do Rumunska, je potopena sovětskými letadly a ze zraněného šikovatele a dalších evakuovaných pěšáků se stanou trosečníci. Nakonec se do Rumunska sice dostanou, ale ani tam je nečeká právě vlídný osud: jejich dosavadní spojenci kapitulovali a obrátili vojsko proti Německu. Když se vojákům podaří uniknout jednomu nebezpečí, čeká je jiné, neméně vážné.
Další kniha představuje nového hrdinu – vrchního svobodníka Williho Drottnera, bojujícího v drsných podmínkách ruského severu. Po sériích s Helmuthem Nowakem, působícím ve skupině armád Střed, a Erichem Breitnerem, příslušníkem vojsk, operujících na jihu Ruska, se věnuje dosud značně opomíjené oblasti největšího válečného střetnutí všech dob. Německá skupina armád Sever má při útoku na Rusko před sebou obtížný úkol: nesjízdným terénem projít pobaltskými republikami, odříznout Rusy od Baltského moře a obsadit Leningrad. Proti zdrcující přesile má slušnou šanci na úspěch: po zapojení obyvatel Pobaltí, násilně přičleněných k SSSR, by mohla své síly zdvojnásobit. To se ale nestane a vyhlídky na vítězství se tím pronikavě sníží…
Na sklonku roku 1944, po těžkých porážkách v Africe, Itálii, Francii a Rusku, málokdo věřil v možnost německého vítězství. Šestadvacetiletý kapitán wehrmachtu Helmuth Nowak, bojující od počátku východního tažení, si stanovil jednoduchý úkol: zachránit co nejvíce mladých životů pro poválečné Německo. I když bylo jasné, že Německo prohrálo válku o "životní prostor" na východě, existoval důvod pokračovat v boji - zastavit vítěznou sovětskou armádu před proniknutím na německé území, kde by se mohla mstít za zlo, které německé jednotky napáchaly. Úkol zadržet Rudou armádu do příchodu západních vojsk stál mnoho životů, avšak v roce 1944 se zdálo, že německá armáda nemá dost sil. Adolf Hitler se rozhodl vsadit na poslední kartu s nečekaným protiútokem v Ardenách, aby přinutil západní spojence jednat o míru a soustředit síly proti sovětskému útoku. Tento plán selhal, wehrmacht byl opět poražen a jeho poslední zálohy zničeny. Naděje na zastavení sovětského postupu do Německa zmizela, armáda však musela bojovat až do konce. Nowak strávil po válce několik let v sovětském zajetí a v penzi se rozhodl sepsat své zážitky, které nabízejí unikátní pohled na tuto problematiku. Autor se knižního vydání svých děl nedočkal, neboť v roce 2001 zemřel.
II. světová válka: 17. německá armáda, ke které patří i poddůstojník Erich Breitner, dostává po neúspěšném pokusu dobýt naftová pole za Kavkazem další nesplnitelný úkul, a to přezimovat na Kubáni a na jaře opakovat útok přes Kavkaz. Její boj je bez naděje na úspěch a po značných ztrátách se musí stáhnout na Krym, kde ji naopak čeká další těžká porážka,
Neuvážený Hitlerův rozkaz ponechat po ústupu z Kavkazu oslabenou 17. armádu na Kubáni, aby se na jaře 1943 pokusila dobýt naftová pole v Baku, vedl k další porážce, po níž se vojáci museli stáhnout na Krym. Tady je čekala možná už poslední bitva na východní frontě, o níž dosud věděli jen jediné: dříve nebo později v ní musí podlehnout mnohem silnější Rudé armádě…
Plán na dobytí Stalingradu a kavkazských naftových polí nevyšel. Wehrmacht musí ustupovat, milionu vojáků hrozí obklíčení na Kavkaze. Hitler v naději na obnovení útoku přikáže ponechat část vojsk na Kubáni, kde se záhy rozhoří několikaměsíční tvrdá bitva o „Malou zemi“. A zde uvízne i Breitner. Pozice Wermahtu je neudržitelná a Hitlerova neústupnost budí nevoli i mezi důstojníky, kteří v roce 1943 osnují atentát, a snaží se jen, aby se co nejvíce německých vojáků vrátilo. A z těch se stávají skuteční specialisté na přežití.
Pokračování válečného románu "Za vlast a za chlast" zachycuje průběh bojů německé armády o ovládnutí Kavkazu ve 2. polovině roku 1942. V létě roku 1942 začali němečtí vojáci se svými spojenci z Maďarska, Slovenska a Itálie ofenzívu s cílem nejen dobýt Stalingrad, ale i pohoří Kavkaz, aby získali přístup k bohatým ropným nalezištím u Kaspického moře a dostali se až k hranicím Turecka, o jehož zapojení do války Hitler usiloval. 25. července obsadil wehrmacht Rostov na Donu, postupně následoval Stavropol, Krasnodar i Novorossijsk. V srpnu se mužům horského sboru podařilo dosáhnout průsmyků a vztyčit na vrcholu Elbrusu německou vlajku. Na podzim roku 1942, kdy sovětská armáda u Stalingradu přechází do protiútoku, podaří se jí rovněž zabránit nepříteli v přístupu k Černému moři. Hitler podcenil sílu a odhodlání vojáků Rudé armády a svou chybnou strategií přispěl k neúspěchu tažení na jih Sovětského svazu. O útrapách řadových německých vojáků vypovídá autor prostřednictvím osudů příslušníků kulometné roty 2. pluku kapitána Klatta. První vydání.
Autobiografické vzpomínky německého důstojníka, kapitána wehrmachtu, navazují na jeho ukončený šestidílný cyklus vzpomínek líčením jedné z méně známých epizod 2. světové války, pokusem německé armády o dobytí Kavkazu. Autor vypráví o jedné z válečných operací hitlerovců, kteří se v roce 1941 snažili o obsazení sovětských naftových zásob na Kavkazu, jako o jednom z pokusů, jak docílit rychlého a definitivního vítězství nad Sovětským svazem. V této knize vypráví o počátcích této akce, jejíž úspěch by patrně osudově ovlivnil průběh války a zásadním způsobem zasáhl do poválečného uspořádání světa. Autor sugestivně líčí počáteční úspěchy německé armády a celkovou euforii, která se ovšem rychle vytrácela po prvních porážkách od ruských obránců. Kruté přírodní podmínky soustavně ochromovaly vyčerpané a demoralizované vojáky a postupný krach Hitlerova ambiciózního plánu znamenal jeden ze zásadních obratů v průběhu 2. světové války. Závěr kavkazské operace vylíčil autor v druhé části svých vzpomínek pod názvem Krvavý Kavkaz.
