Bohumil Geist

Středoškolské studium započal na Slovensku v Ružomberoku na Státním reál. gymnáziu, které musil po vzniku Slovenského štátu a vypovězení Čechů přerušit a navázal na měšťan. škole ve Studené, poté na reál. gymnáziu O. Březiny v Telči, po jeho zrušení studoval 2 roky na reál.gymnáziu v Třebíči a skončil opět v Telči, kde maturoval v r. 1946. Jeho otec byl za protektorátu a německé okupace zatčen gestapem pro odbojovou činnost a vězněn až do konce války postupně v různých nacistických věznicích, z čehož byly i proti němu vyvozovány důsledky, kdy se stěží udržel na škole. Situace rodiny byla v té době velmi svízelná.

Po maturitě studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hudební vědu a estetiku u Jos. Huttera a Jana Mukařovského a filozofii, psychologii a sociologii u Krále, Kozáka, Patočky, Stavěla, Doležala a Machotky. Promoval v r. 1950. Osobně zakusil „kádrové“ problémy s dostudováním vzhledem ke svým společenským názorům a postojům k současné politické situaci po r. 1948. Navíc byl jeho otec po únorovém puči v r. 1948 znovu uvězněn, větší část si odseděl v Plzni na Borech, později byl v plném rozsahu rehabilitován.

Po absolvování vojenské služby a krátkých přechodných pracovních poměrech, kdy nemohl uplatnit své znalosti v oboru sociologie, která byla v té době považována za nepřátelskou „buržoazní pavědu“, byl v letech 1953 – 1960 zaměstnán jako lektor pro instrumentální hudbu v Poradně lidové umělecké tvořivosti, v letech 1960 – 1968 jako vedoucí archivu a knihovny Pražské konzervatoře, kde rovněž vyučoval a byl redaktorem české části projektu Fontes artis musicae (1961 – 1968), členem International Folk Music Council (1963 – 1965), později Internationale Carl Maria von Weber Gesellschaft (1991 – 2005). Za svou práci „Původ hudby“ získal cenu nakladatelství Supraphon; původní dílo nakladatelství rozdělilo ve 2 díly, avšak 2. díl nikdy nevyšel a rukopis se pak během časových průtahů a různých změn ztratil.

Od r. 1968 až do svého odchodu do důchodu pracoval jako výzkumný pracovník a vedoucí katedry sociologie, psychologie a personalistiky v Ústředním dopravním institutu v Praze. Přednášel v doškolovacích kurzech pro vedoucí pracovníky resortu dopravy a postgraduálního studia Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině, během této doby vypracoval pro potřeby ústavu řadu odborných skript. Ihned po sametové revoluci v r. 1989 obnovil činnost komunisty rozpuštěné Společnosti pro sociální bádání, v níž působil do r. 2005 jako předseda. Po celou dobu svého života tvořivě pracoval a publikoval, jeho okruh zájmů byl interdisciplinární. Narážel často na problémy s publikováním, po jeho smrti bohužel zůstaly nepublikovány 2 velké práce – 2. dopl. a rozšíř. vydání Sociologického slovníku a Úvod do psychologie.