František Švantner se ve své tvorbě zabýval hlubokými existenciálními otázkami a složitostí lidské duše. Jeho prózy se často noří do tajuplných světů, kde se realita prolíná s fantazií a sny. Švantner mistrně vykresluje vnitřní boje svých postav, jejich touhy, strachy a hledání smyslu života. Jeho styl je lyrický, plný sugestivních obrazů a symboliky, která čtenáře vtahuje do magické atmosféry jeho děl. Jeho psaní je považováno za klíčové pro slovenskou literaturu, obzvláště pro svůj jedinečný pohled na lidskou existenci.
Názov integrálny súvisí s názorovou a morálnou integritou autora i so skutočnosťou, že sú tu zo siedmich zošitov prepísané a spojené zápisky rozličnej povahy: nápady, námety a prípravné štúdie k prózam; filozofické úvahy a myšlienky o umení a literatúre; kritika náboženskej praxe i komunistickej ideológie; zápisky zo školskej praxe a záznamy o prečítaných knihách.
Román - řeka, třetí a vrcholné dílo F. Švantnera (1912-1950), který přes předčasnou smrt zaujal v slovenské próze významné místo a stal se čelným představitelem proudu tzv. lyrizované prózy. Je to v podstatě příběh ženy tragických osudů a bohatého vnitřního života, v němž ovšem hrají významnou úlohu i četné postavy další a zejména i příroda, lesy a hory, s níž člověk žije v důvěrné blízkosti a vzájemné vázanosti.
Soubor novel (Setkání, Aťka, Hořící vrch, Malka, Zhanobená krev, Přízraky, Piargy, Šavle) u nás dosud neznámého slovenského spisovatele, povoláním učitele. Osnuje napínavé a teprve v poslední chvíli překvapivě rozřešené příběhy vesměs s náměty kriminální povahy ze života prostých lidí slovenské vesnice.
Romantický příběh situovaný na slovenskou horskou vesnici před druhou světovou válkou. Mladý lesník se vrací po letech do rodné vesnice, setkává se s vesnickým děvčetem Zunou a právě tak jako všichni ve vesnici i on ji považuje za jakousi kvintesenci duše krajiny - za "nevestu hol'". Úsilío poznání Zuny je úsilím o poznání sebe samotného, o poznání podstaty přírody a světa.
Výber z tvorby najvýznamnejšieho spisovateľa zo skupiny tzv. naturistov zahŕňa väčšinu próz z prvej knihy "Malka" (1942), román "Nevesta hôľ" (1946) a zbierku noviel "Dáma" (1966). Medzi autorovými prvými prácami nájdete aj dve doposiaľ nepublikované poviedky "Rozprávajú každému" a "Suky". Po prvý raz sú tiež zverejnené Švantnerove čitateľské poznámky, výber z listov, úvah a denníkových záznamov. Publikáciu uzatvára štúdia editorky o autorovi a jeho literárnej tvorbe. Švantnerov príklon k iracionalite mu umožnil literárny zostup k pudovému či dokonca archetypálnemu základu človeka. Touto cestou autor invenčným spôsobom prispel k dobovému skúmaniu ľudského vedomia i nevedomia.
Najnápadnejším znakom Švantnerovej výpovede je ostrý rozpor medzi svetom tamdolu, mimo hôr a svetom horských masívov, blízko oblohy, ďaleko od ľudí. Umelecký spôsob, akým Švantner odkrýva samotné základy ľudskosti, ľudskej čistoty, prirodzenosti, je tu síce odlišný, ale jeho cieľ je rovnaký - dopátrať sa dna v človeku, vybičovať jeho zmysly, vytrhnúť ho z konvenčného sveta a vrátiť mu pôvodný, prírodný inštinktívny zážitok, čistý postoj ku skutočnosti.
Život bez konca je predovšetkým epickým dielom. Vo všeobecnosti je témou románu zobrazenie života v jeho plynulosti a v kontinuite; ak by sme sa chceli tému Života bez konca konkretizovať, mohli by sme povedať, že je ňou „pomalý, ale neúprosný rozvrat robotnícko-remeselníckej rodiny, pretožeambície a ilúzie jej príslušníkov, vyradených z pôvodného sociálneho prostredia, inšpiruje väčšmi „hlas krvi“ ako „imperatív rozumu. Áno, valí sa na nás pomaly ale neúprosne „život“; príbeh za príbehom ako prúd neustáleho „a potom.“ Román sa začína metafyzickou otázkou a krátkou úvahou: „Čo je život?“ Obsahuje tiež "Chronológiu života a diela Františka Švantnera" od Jána Medveďa.
