Sigmund Freud

Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho promluv, snů, přenosových emocí a odporu během terapie. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie (libido, vývojová stadia libida, narcismus, pud smrti), tzv. první topika (přání, výklad snů, oidipovský komplex, nevědomí, předvědomí, vědomí) a tzv. druhá topika (ego, superego a id). Velkou pozornost věnoval též kultuře a náboženství. Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století.

Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku.Jeho původní židovské jméno znělo Šlomo Simcha. Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí „radost“. Jméno Šlomo (či Solomon) obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená „moudrý muž, který se těší z učení“. Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém Zikmundovi, českém národním patronu (nezaměňovat s českým králem Zikmundem Lucemburským). Motivací volby tohoto jména měla být snaha po konformitě s českým (a zároveň katolickým) okolím.Byl nejstarším z osmi dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Ja'akova Freuda s Amálii Nathanovou. Narodil se do společenství asimilovaných židů v prvním patře domu č. 117 v Zámecké ulici v Příboře na Moravě, kde rodina žila do Sigmundových tří let. Odstěhovat se musela kvůli hospodářské krizi, která vedla k bankrotu otcova obchodu. Roku 1859 – po krátkém pobytu v Lipsku – se rodina usadila ve Vídni.Freud jako malý nechodil do školy, základní vzdělání získal doma. V deseti letech (o rok dříve než bylo obvyklé) nastoupil na Leopoldstädter Kommunal-Realgymnasium, později známé jako Sperlovo gymnázium. Patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním. Původně chtěl studovat práva, avšak po přečtení spisu O přírodě, který je připisován Goethemu, se náhle rozhodl pro studium medicíny. Začal ji studovat roku 1873 na Vídeňské univerzitě a závěrečné zkoušky složil za osm let, tedy s jistým zpožděním – mimo jiné i kvůli dvěma studijním pobytům v experimentální zoologické stanici v Terstu (kde se zrodila jeho láska k Itálii). Roku 1873 ho také silně vzrušila zpráva, že Heinrich Schliemann objevil starořecké město Trója, které vykopal zpod nánosů času jen díky důvěře v Homérův básnický popis. Archeologie ho od té doby fascinovala a metafora vykopávky silně ovlivnila jeho pozdější pojetí nevědomí a způsob, jak se k jeho obsahům dobíral.Promoval roku 1881 jako doktor veškerého lékařství. Univerzitní prostředí ve Vídni ho ovlivnilo v několika směrech. Setkal se zde se silným antisemitismem, což dle jeho vlastních slov posílilo jeho opozičnictví. Také ho to odradilo od sympatií k německému nacionálnímu hnutí, cítil se poté vždy buď Rakušanem nebo Židem (v národním, nikoli náboženském smyslu). Zaujaly ho přednášky z psychiatrie Theodora Meynerta (tehdy ještě nepochyboval o jeho plně neurologickém přístupu k psýše), ale obdobně jako T.G. Masaryka i přednášky filozofa Franze Brentana. Občas jeho zájem odbíhal od témat lékařských ke kulturním, přeložil například čtyři eseje Johna Stuarta Milla (mimo jiné o ženské emancipaci). Pohlcen byl též četbou knihy brněnského rodáka Theodora Gomperze Myšlení Řeků a studie Dějiny řecké civilizace Jacoba Burckhardta, díky čemuž později řadu svých objevů spojil s řeckou mytologií (Oidipus, Élektra, Erós, Thanatos). Velmi ho zaujalo dílo Charlese Darwina a intenzivně ho studoval. Přestože se později vzdálil biologii, Darwina si vždy vážil a podle Élisabeth Roudinescové byl darwinismus vždy základním skrytým modelem celého Freudova díla. Frank Sulloway se vyjádřil analogicky, Freud podle něj vytvořil „kryptobiologický“ systém, ač je považován za zakladatele čistě psychologického pohledu na psýchu.

Ještě za studií, roku 1876, se začal věnovat výzkumu. Nastoupil do laboratoře Ernsta Wilhelma Rittera von Brückeho a začal i publikovat ve vědeckém tisku – jeho první příspěvek je věnován pohlavním žlázám úhořů, úspěch měla i práce o centrální nervové soustavě mihule říční. Při svých neurologických bádáních nebyl daleko od definování neuronu (definován byl ovšem až Waldeyerem roku 1891). Přesto nebyl Freud ochoten se pro vědu zcela obětovat, a to proto, že do jeho osudu zasáhla láska – roku 1882 poznal Martu Bernaysovou, do níž se zamiloval. Její rodina mu dala jasně najevo, že si ji nebude moci vzít, dokud nebude hmotně zabezpečen. Podmínky ve výzkumu však byly nuzné a Brücke Freudovi přiznal, že na lépe placenou pozici by musel čekat příliš dlouho. Opustil proto vědeckou kariéru a stal se Meynertovým asistentem (sekundararzt) ve Vídeňské všeobecné nemocnici.I v nemocnici ještě nějaký čas inklinoval k výzkumu. Zdokonalil například metodu barvení neurologických řezů a publikoval o tom článek, který mu zajistil reputaci. Napsal rovněž monografii o rostlině kokainovník pravý, experimenty s kokainem však jeho pozici v lékařských a vědeckých kruzích zhoršily – především poté, co se pokoušel kokainem ulevit svému příteli Ernstu von Fleischlovi, morfinistovi. Fleischl se stal závislým jak na morfiu tak na kokainu (kterýžto možný účinek Freud neznal, látka byla dosud neprozkoumána), což vedlo ke kritice Freuda jeho kolegy.Roku 1885 se stal soukromým docentem, ale jeho ekonomická situace se stále příliš nelepšila. Podnikl tudíž dva kroky, které se pro jeho budoucí vývoj staly zásadními: přijal místo na soukromé klinice v Oberdöblingu, kde se poprvé doslechl o hypnóze, a poté odjel na roční stipendijní pobyt do Paříže k profesoru Jean-Martinu Charcotovi. Charcot používal hypnózu při svých přednáškách, demonstroval její účinky na dobrovolnících. Freud byl fascinován. Do centra jeho pozornosti se dostávala i hysterie, jíž se Charcot také zabýval. Během přednášek u Charcota byl Freud upozorněn, že hypnózu užívá i Hyppolyte Bernheim v Nancy. Freud navštívil i jeho přednášky, byť mezi Charcotem a Bernheimem panovala ohromná rivalita. Freud si nicméně oba získal tím, že přeložil jejich díla do němčiny: Charcotovy přednášky Leçons sur les maladies du système nerveux a Bernheimovu práci De la suggestion et de ses applications thérapeutiques.U Charcota pochopil především to, že může existovat myšlení, které je odděleno od vědomí. Byl to základ pro pozdější koncept nevědomí.

Roku 1886 se vrátil do Vídně. Oženil se s Martou Bernaysovou a otevřel si soukromou praxi. Zabýval se léčením neuróz a hysterie. Nejprve užíval elektroléčbu Wilhelma Heinricha Erba, ale brzy poznal, že účinky jsou nulové. Jiné způsoby, jak pomoci hysterickým pacientům, nebyly tehdy známy. Pokoušel se tedy nějak aplikovat hypnózu, jíž se naučil ve Francii. A právě touto cestou se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti – psychoanalýze.

Klíčovou roli při objevu psychoanalýzy sehrál případ „Anny O.“, jak je nazývána ve Freudových spisech. Dnes je známo, že se tato pacientka jmenovala Bertha Pappenheimová a že se později stala slavnou feministkou. Poprvé se o tomto případu Freud dozvěděl v roce 1882 od svého přítele Josefa Breuera. I později se o Bertě dozvídal, jelikož byla několikanásobně spřízněna s jeho ženou.

Případ začal v roce 1880, kdy byl k jednadvacetileté dívce poprvé povolán Breuer. Diagnostikoval těžkou hysterii a začal ženu léčit. Trpěla fyzickými poruchami (ztráta zraku, ochrnutí, ztráta řeči), které měly původ v psychickém vypětí, jež pramenilo z toho, že se po nocích starala o nemocného otce. Breuer léčil klidem na lůžku, ale symptomy se vrátily i po otcově smrti, což naznačovalo, že stres nebyl jedinou příčinou problémů. Breuer vyzkoušel hypnózu, ale na rozdíl od Bernheima v Nancy se nesnažil pacientku sugestivně ovlivnit, naopak nechal promlouvat ji samotnou, dotazoval se jí na původ jejích symptomů. A pacientce se po probuzení z hypnózy skutečně ulevovalo. Sama Bertha tomu říkala „léčba mluvením“ (talking cure) či „vymetání komína“ (chimney sweeping). Ovšem léčba měla i účinek, který Breuer nepředpokládal: Bertha se do něj zjevně zamilovala, fixovala se na něj, což se nelíbilo jeho ženě. A tak Breuer v roce 1882 léčbu náhle přerušil. Bertha si vzápětí vsugerovala porodní bolesti a ještě ten večer se zmítala v křečích, křičíc: „Teď se narodí dítě doktora Breuera“. Ten byl přivolán, uvedl ji naposled do hypnózy a odeslal do sanatoria, načež sám odjel se ženou na jakési druhé líbánky. Bertha byla ve vztahu k Breuerovi v tzv. přenosu, který se později stal základem psychoanalytické léčby, jeho to však vyděsilo. Freud o tom roku 1932 napsal v dopise Stefanu Zweigovi: „V tomto okamžiku držel v ruce klíč. (…) On ho však zahodil. Při všech velkých duševních darech v sobě neměl nic faustovského“.Freud, který v praxi rychle zjišťoval, že elektroléčba je k ničemu, se chopil naděje, která z Breuerova případu vyplývala – pacientce se ulevilo, když mohla bez zábran, v hypnóze, mluvit o tom, co ji trápí. Sám se také pokoušel uvádět pacienty do hypnózy, ale neměl k tomu příliš vlohy. Vymyslel proto novou techniku – když si pacient nemohl na něco vzpomenout, Freud mu vsugeroval, že si to vybaví poté, co mu sáhne na čelo. Tato metoda měla překvapivý úspěch. Freud dospěl ke klíčovému objevu první fáze své tvorby: „Hysterici trpí vzpomínkami“. Nechtěl si však uzurpovat nárok na objev, který dle něj náležel Breuerovi, a tak Freud Breuera po deseti letech (1895) od případu Anny O. přesvědčil k sepsání jejího chorobopisu. Sám přidal další čtyři chorobopisy, které nashromáždil, a pak společně publikovali Studie o hysterii (nikoliv bez vzájemných neshod).

Terapii, kterou takto společně vytvořili, nazvali katartická metoda. Z ní se vyvinula, již bez Breuerovy účasti, psychoanalýza. K tomu ovšem Freud musel ještě rozvinout metodu volné asociace – dialog mezi lékařem a pacientem postupně povýšil na pacientův monolog, čímž také vyloučil nebezpečí ovlivnění vzpomínek lékařem. Ve Studiích o hysterii přiznává, že ho k tomu inspirovala jeho pacientka, již tam nazývá Ema („Tu řekla hodně rozmrzele, že se jí nemám stále vyptávat, odkud pochází to a ono, ale nechat jí vypravovat, co mi má říci.“). A aby ještě méně rozptyloval, vytvořil i dokonalé prostředí k léčbě, které je dnes známé především jako Freudova pohovka.

Nová metoda Freuda utvrdila v několika věcech: že existuje i nevědomá část mysli, že klíčovou zprávou o ní v terapii je noční sen a že zásadní roli v neurotické poruše hraje sexualita. Právě poslední objev znamenal definitivní rozchod s Breuerem.

Role sexuality však Freuda dlouho mátla, domníval se nejprve, že neurotici byli v dětství sexuálně svedeni dospělými (neboť o tom takřka bez výjimky svědčili jeho pacienti). Nakonec však tzv. teorii traumatu zavrhl, dospěl k přesvědčení, že scény svedení v dětství byly dětskými sexuálními fantaziemi a že neurotik je neurotikem právě proto, že se k fantazii vztahuje jako k realitě. Dodnes však existují autoři (především Jeffrey Masson), kteří se domnívají, že původní stanovisko bylo správné a Freud jen podlehl snaze ochránit pověst měšťanské společnosti.Na správnost Freudovy původní teorie "svedení" upozornila na začátku 80. let minulého století psychoanalytička Alice Millerová, která se problematikou sexuálního (a vůbec jako takového) zneužívání dětí a jeho následky v dospělosti terapeuticky zabývala. Jejím záměrem bylo, aby tehdy tradičně společensky udržované tabu zneužívání dětí vyšlo veřejně na povrch, nejen aby utrpení obětí došlo uznání a ulehčila se cesta k úspěšné terapii, ale rovněž aby potlačováním a vytěsňováním traumatických zážitků nedocházelo k jejich dalšímu transgeneračnímu přenosu.

Freud však psychoanalýzu neobjevil jen studiem neurotiků a uplatněním své nové terapeutické metody. Klíčovou byla jeho analýza sama sebe, tzv. autoanalýza. Již roku 1895 začal analyzovat své sny, ten první rozebral v hotelu Bellevue nedaleko Vídně. Byl to sen o tzv. „Irmině injekci“, kterým také později otevřel knihu Výklad snů. Autoanalýza však vyvrcholila kolem roku 1897. Měla dvě hlavní témata: vztah s Freudovým otcem (který v té době zemřel, načež u sebe Freud začal pozorovat neurotické rysy), a vztah s přítelem Wilhelmem Fliessem z Berlína, o němž Freud pochopil, že byl latentně homosexuální, a že v něm sám Freud prožil to, co jeho pacienti prožívají k němu – „hysterickou lásku“, tedy stav tzv. „přenosu“. Takto Freud objevil oidipovský komplex. Poprvé se o něm zmínil v historickém dopise Fliessovi z 15. října 1897 (pár dní před ročním výročím smrti svého otce), kde napsal: Freud své nové poznatky zformuloval v letech 1900 až 1905 v několika zakladatelských spisech: Ve Výkladu snů definoval nevědomí a oidipovský komplex, ve Třech pojednáních o sexuální teorii definoval libido a jeho vývoj (orální a anální stadium) a také dětskou sexualitu. Roli sexuality v neuróze popsal především v tzv. případu Dory. (Zlomek analysy případu hysterie) Základní model z Výkladu snů pak rozvinul ve dvou populárních pracích Psychopatologie všedního života (tzv. „freudovské přeřeknutí“) a Vtip a jeho vztah k nevědomí, kde využil svou rozsáhlou sbírku anekdot, zejména židovských.

Zpočátku budily jeho objevy pouze odpor a Freud žil v izolaci. Roku 1902 však byl jmenován mimořádným profesorem (außerordentlicher Professor) a pozvolna začal získávat první příznivce mezi vídeňskými lékaři, s nimiž ustavil tradici pravidelných středečních setkání v jeho bytě na Berggasse 19. Na historicky první schůzku roku 1902 se dostavili Rudolf Reitler, Max Kahane, Wilhelm Stekel a Alfred Adler. Dalšími účastníky se v průběhu roku stali muzikolog Max Graf a vydavatel Hugo Heller. Roku 1903 se připojili Paul Federn a Alfred Meisl. Roku 1905 přibyli Eduard Hitschmann, Adolf Deutsch a Philipp Frey. Roku 1906 se přihlásil Isidor Sadger a Otto Rank. Později se objevili třeba Wilhelm Reich, Sándor Ferenczi či Hans Sachs. Důležitým momentem pak bylo navázání kontaktu s curyšskou psychologickou školou (Max Eitingon, Eugen Bleuler, Karl Abraham, Carl Gustav Jung). To umožnilo, aby se lokální myšlenkový směr proměnil v mezinárodní hnutí.

Roku 1908 byl uspořádán první mezinárodní psychoanalytický kongres v Salcburku. Zde se Freud seznámil s Ernestem Jonesem, který posléze šířil psychoanalýzu v Británii a sepsal také dosud nejpodrobnější, třídílný Freudův životopis. Z USA přijel Abraham Arden Brill, který sehrál ve Spojených státech podobnou roli jako Jones v Británii. I díky jeho vlivu byli Freud a Jung roku 1909 pozváni k přednáškám na Clarkovu univerzitu v USA, kterou vedl Granville Stanley Hall.

Již na konci salcburského kongresu začaly však hnutím zmítat spory. Při cestě vlakem zpět do Vídně skupina nespokojenců demonstrativně nepustila Freuda v kupé sednout (Adler, Stekel, Sadger, Reitler, Federn, Wittels). Vyčítala mu, že na kongresu opomíjel své první spolubojovníky z Vídně a upřednostňoval zahraniční delegáty, zejména Curyšany. Rozbuškou se stalo zejména to, že Freud nepozval nikoho z vídeňské skupiny na jednání o psychoanalytické ročence, které se uskutečnilo v Bleulerově hotelovém pokoji, a že redaktorem ročenky se stal Jung a vedoucími redaktory Bleuler a Freud (tedy 2:1 ve prospěch Curychu). Zaskočený Freud se bránil argumentem, že věnovat se seznámení se zahraničními hosty byla společenská nezbytnost, Curyšané mají oporu na Curyšské univerzitě a navíc mají k dispozici vlastní kliniku (Burghölzli), což usnadní průnik psychoanalýzy do vědeckého světa. Adler, který byl nevyhlášeným vůdcem nespokojenců, nakonec ustoupil a krize byla načas zažehnána.

Na druhém sjezdu v Norimberku v roce 1910 se však znovu rozhořela naplno. Když předsedající kongresu Ferenczi navrhl (na Freudovo přání), aby se doživotním prezidentem nově vznikající Mezinárodní psychoanalytické společnosti stal Jung, vídeňská skupina kolem Adlera a Stekela rozpoutala bouři nevole, kvůli níž musel Ferenczi jednání přerušit. Nespokojenci se vzápětí shromáždili ve Stekelově pokoji a začali jednat o demonstrativním odjezdu z kongresu. Freud přišel na pokoj a přednesl dramatický projev, v němž varoval, že pokud nebude v čele psychoanalytického hnutí křesťan, sežehne psychoanalýzu antisemitismus. Vídeňané si nicméně vynutili kompromis, že Jung bude zvolen jen na dva roky. Freud souhlasil a udělal dva taktické kroky: rezignoval na vedení Vídeňské psychoanalytické společnosti a navrhl za sebe jako předsedu Adlera, zároveň navrhl vznik psychoanalytického měsíčníku Zentralblatt für Psychoanalyse, který by vedli Stekel a Adler. To vyvolalo nadšení a schizma se ještě jednou podařilo odvrátit.Nicméně ne na dlouho. Ač byl Freud ochoten Adlerovi ustupovat v „politických“ tahanicích, v teoretických otázkách nikoli. Krátce po norimberském kongresu Adler v prostorách Lékařského kolegia (kam přemístil setkání vídeňské společnosti) prezentoval přednášku, kde zcela odmítl Freudovu sexuální teorii. Freud již neváhal a ostře proti Adlerovi vystoupil. Většina se k němu přidala. Překvapený Adler opustil na protest přednáškovou místnost a rezignoval na funkci předsedy Vídeňské psychoanalytické společnosti. Spolu s ním odešel i Stekel a dalších osm jeho příznivců. Založili nejprve Společnost pro svobodnou psychoanalýzu, ale nakonec se Adler rozhodl pojem psychoanalýza vůbec nepoužívat a založil vlastní školu zvanou individuální psychologie.Brzy však následoval i rozchod s Curyšany. Freuda nejprve znepokojilo, že Jung se dostal do sporu s Bleulerem, kterého si Freud přál vždy mít na své straně, ač se jejich názory lišily. Pak se však Jung začal vzdalovat i ideově. Vydal práci Proměny a symboly libida, kde odmítl Freudovu sexuální teorii. Když v dopisech vyjádřil názor, že by psychoanalýza neměla proti náboženství bojovat rozumem, ale sama se stát náboženstvím novým, Freud s ním přerušil styky. Jung pak založil analytickou psychologii. Rozchod s Jungem a Adlerem nicméně Freuda přiměl k obohacení své teorie: Jungův koncept „introverze/extroverze libida“ a Adlerův důraz na egoistické pudy ho přivedl k formulaci teorie narcismu (definice v článku K zavedení narcismu, rozvinutí teorie v textech Pudy a jejich osudy a Smutek a melancholie). Jungova teorie archetypu také Freuda vyburcovala k sepsání Totemu a tabu, v němž rozvinul originální spekulaci o „vraždě primordiálního otce“.

Velkým popudem k rozvoji a uznání psychoanalýzy byla první světová válka, mimo jiné i díky významným úspěchům psychoanalytiků při léčení válečných neuróz. Zážitek války také Freuda inspiroval k definování tzv. pudu smrti (ve spise Mimo princip slasti z roku 1920), čímž jeho pudová teorie dostala třetí epicentrum (po libidu a narcismu).

Rok 1923 byl ve Freudově životě v mnohém klíčový. Jednak vydal jeden ze svých nejdůležitějších spisů Já a Ono, kde rozvinul tzv. strukturální model psýchy (ego, superego a id), který se stal posléze zdaleka nejvlivnějším jeho konceptem. Také ovšem toho roku u něho propukla rakovina horní čelisti a ocitl se na prahu smrti. Od té doby si předsevzal, že se bude zaobírat již jen tématy, která ho nejvíce baví, což byly kulturně-psychologické teorie. Ty skutečně vyplnily poslední fázi jeho tvorby (Budoucnost jedné iluze, Nespokojenost v kultuře, Muž Mojžíš a monoteistické náboženství). Ve třicátých letech, navzdory tomu, že nikdy neochabla kritika, jíž byla psychoanalýza vystavena, získal Freud i svá první ocenění: roku 1930 obdržel ve Frankfurtu Goethovu cenu, byť nikoli za své objevy psychologické, ale za svůj sloh. Cenu přebírala dcera Anna a přečetla i děkovnou řeč, protože Freud po rozsáhlé amputaci horní čelisti nemohl téměř mluvit (přesto nadále, až do své smrti, léčil pacienty). Ze stejného důvodu četla Anna děkovnou řeč i v Příboře 25. října 1931 při odhalování pamětní desky na Freudově rodném domě. Freud v ní o svém rodišti napsal: Přestože institucionálních poct nebylo mnoho, Freud si získal úctu mezi mnohými intelektuálními a uměleckými velikány své doby. Roku 1936, u příležitosti Freudových 80. narozenin, sepsali zdravici, v níž uvedli: „Otázka, kterou Sigmund Freud položil lidstvu, se nikdy neztratí. Jeho příspěvek k vědění není možno natrvalo zapírat (…) Pokud zůstane nějaký čin naší rasy zachován, jsme si jisti, že to bude jeho průnik do hlubin lidské mysli“. Dopis podepsalo 200 umělců, mezi nimi například H. G. Wells, Thomas Mann, Stefan Zweig, Romain Rolland či Virginia Woolfová. Albert Einstein se připojil osobním dopisem: „Jsem šťasten, že vám naše generace může vyjádřit úctu jako jednomu ze svých největších učitelů“, napsal.

Freudovi však nebylo dopřáno dožít ověnčen poctami a obklopen úctou. Objevila se politická hrozba: nacismus – v květnu 1933 nacisté pálili Freudovy knihy na svém shromáždění v Berlíně. Freud to komentoval: „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy“. Nacisté jeho psychologii považovali za zvrhlou.

Freud věřil, že v Rakousku se nacismus nemůže uchytit a že si Hitler netroufne Rakousko okupovat. Dlouho se proto bránil emigraci, kterou zvolila řada jiných analytiků (prchali zejména do Spojeného království a Spojených států, které se tak staly novými centry psychoanalytického hnutí). Po anšlusu poznal, že utéct je nutné, nacisté mu to však již nechtěli dovolit. Pomohla analytička a řecká princezna Marie Bonapartová, diplomatické kroky USA a přímluva italského fašistického vůdce Mussoliniho, který si Freuda vážil – Freud mohl z Vídně odjet i s dcerou Annou (rovněž významnou analytičkou). Všechny čtyři Freudovy sestry však zahynuly během holocaustu.Freud odešel do Londýna, kde 23. září 1939 zemřel. Dlouhá léta odmítal bolest utišující léky, aby mohl jasně myslet a tvořit. Když se však staly bolesti neúnosné, požádal Freud svého ošetřujícího lékaře Maxe Schura o smrtelnou dávku morfinu. Schur posléze napsal Freudovu biografii, kde jeho zdravotní problémy a poslední chvíle přesně popsal. Podle Schura Freud o eutanazii požádal poté, co dočetl Balzacovu novelu Šagrénová kůže, která pojednává o síle přání, jež bylo i Freudovým velkým tématem. Proti židovskému zvyku byl Freud zpopelněn v londýnském Golders Green Crematorium, jeho urna byla uložena v objektu krematoria. Při smutečním obřadu promluvili Ernest Jones a Stefan Zweig.