Josef Polišenský (16. prosince 1915 Prostějov – 11. ledna 2001 Praha) byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky.
Publikace zabývající se dějinným vývojem Portugalska a Španělska v rámci světových dějin a se zvláštním zřetelem k dějinám vzájemných styků Iberského poloostrova se zeměmi Koruny české (přičemž šlo hlavně o diplomatické, kulturní, jazykové a sňatkové vazby).
Kniha vzpomínek předního znalce našich i světových dějin a významného pedagoga Josefa Polišenského.
Dějiny lidstva nejsou jen dějinami velkých mužů, ale také historií velkých a malých žen. Tato kniha se zabývá historickou úlohou žen v různých obdobích, portrétuje ženy královny i umělkyně.
Monografické zpracování dějin britského impéria od dob nadvlády Říma do 90. let 20. století. Politický, sociální, ekonomický, kulturní a duchovní vývoj ostrova. Specifické rysy britských dějin (zdánlivá politická a kulturní harmonie a nepřetržitost) jako stimulující moment. Těžiště práce tvoří dějiny anglické. Dějiny Skotska a Walesu zpracovány stručně, jako součást jednotlivých kapitol. Převažují dějiny středověku a novověku. Dějiny doby nové a nejnovější pouze ve zkratce. Závěr tvoří kapitola věnovaná česko-britským vztahům v historickém průřezu a vědecký aparát (literatura, prameny, historická chronologie, rejstříky, přehledy panovníků a politiků). Dotisk tohoto vydání v r. 2010.
Jaká byla Praha v minulých deseti staletích? Jak ji viděli cizinci procházející Evropou? Jaká je Praha na prahu nového tisíciletí? Jak ji vidí Moravan, žijící zde více než půl století? V devíti populárně zpracovaných svědectvích a jedné navýsost osobní úvaze najdou čtenáři nejen řadu nových poznatků z historie, ale především součet autorových postřehů, často oponujících zavedeným klišé. Pohled dávných návštěvníků odvěkého kulturního centra je tu doplněn o pohled součastníka, vybaveného nejen rozsáhlými zkušenostmi historika, ale také obdařeného stále trvající láskou k městu, které ho před lety přijalo.
Historie mého útěku, sepsaná roku 1787 v severočeském Duchcově na panství valdštejnském, je vůbec prvním Casanovým dílem, které se setkalo s živější čtenářskou odezvou, třebaže stárnoucí dobrodruh pokoušel předtím Múzy již několikrát. Historie mého útěku vlastně předjímá pozdější mnohosvazkovou Historii mého života, jejíž „galantně“ upravené francouzské vydání z let 1826 až 1838 zdůraznilo autorův erotismus a zavdalo podnět k nekritickému, jednostrannému hodnocení Casanovova díla obecně. Přítomný svazek zahrnuje epizodu vypravěčova uvěznění v podstřeší Dóžecího paláce v autorových rodných Benátkách, kam byl Casanova uvržen v polovině roku 1755 pro nevázaný život a neúctu k církevním autoritám. Vzhledem k tomu, že ve svých vzpomínkách pravidelně představuje spoluvězně, s kterými přechodně sdílel celu, a často dopodrobna rekonstruuje jejich životní příběhy, Historie mého útěku nabývá na šíři společenského záběru a stává se cenným zdrojem informací o dobové benátské společnosti a rokokovém životním stylu vůbec.
Sborník příspěvků ke 200. výročí úmrtí G. Casanovy (dvojjazyčný - všech 6 příspěvků v češtině i němčině).
