Kniha Černá kůže, bílé masky (Peau Noire, Masques Blancs, Éditions du Seuil, 1952) vychází jako první český překlad textu Frantze Fanona. Frantz Fanon (1925-1961) patří mezi průkopníky post-koloniálních studií a kritické teorie. Jeho rodina žijící na Martiniku měla africko-indicko evropské kořeny. Fanon vystudoval psychiatrii, dále studoval také literaturu a filosofii, byl členem alžírské Fronty Národního Osvobození. Černá kůže, bílé masky je základním dílem zabývajícím se dekolonizací poválečného třetího světa (zvláště Severní Africe kde žil, a kde se aktivně účastnil alžírského boje o nezávislost). Fanon sugestivním, ale někdy až lékařsky chladným způsobem rozebírá funkci rasy, národní a kulturní identity a koloniální nadřazenosti v sebeidentifikaci nových post-koloniálních zemích. Tato kniha je dodnes aktuální nejen jako historický pramen, ale pro postkomunistické státy otevírá v rovině národní imaginace možnost nahlédnout vlastní poválečnou minulost jako koloniální a posléze post-koloniální proces.
Postkoloniální myšlení Série
Tato série se hluboce noří do teoretických základů postkoloniálního myšlení. Zkoumá psychologické dopady kolonialismu a analyzuje dynamiku moci a identity v postkoloniálním světě. Čtenáři zde naleznou pronikavé úvahy o odcizení, rase a snaze o sebeurčení tváří v tvář historickým křivdám. Je to esenciální čtení pro pochopení složitosti současné globální krajiny.
Doporučené pořadí čtení
Postkoloniální myšlení II
- 259 stránek
- 10 hodin čtení
Druhý díl série Postkoloniální myšlení I–IV, navazující na překlad knihy Frantze Fanona, se zaměřuje na historické východisko postkoloniálního myšlení jako emancipačního programu druhé vlny dekolonizace. Tento proces, probíhající v Asii a Africe od konce druhé světové války do poloviny sedmdesátých let, byl na Západě vnímán jako rozklad evropských imperiálních říší. Autoři v knize vyjadřují perspektivu osvobození od koloniální nadvlády a systémů útlaku. Klíčovou otázkou je postkoloniální identita a konstrukce nové politiky identity: bude vycházet z národního esencialismu, nebo z konstruktivistického pohledu na národ jako myšlené společenství? Tyto nekompatibilní koncepce reflektují problémy, které se objevují i v kontextu postsocialistické transformace po roce 1989. Publikace zahrnuje klasické texty, které definují témata univerzality, diference, rezistence a jazyka jako struktury moci. Specifikum výběru spočívá v dvou místních aspektech pohledu na postkoloniální situaci: roli autora a dědictví totalitního režimu, které formovalo stereotypy ideologií.
Místa kultury
- 346 stránek
- 13 hodin čtení
Homi K. Bhabha patří mezi nejznámější současné představitele akademické větve post-koloniálních studií, působí jako profesor anglické a americké literatury a jako ředitel Humanities Center na Harvardské Univerzitě v USA. Bhabha opírá svojí reflexi o soudobé literární prameny, teorii literatury, aparát lacanovské psychoanylýzy, postkoloniální reference, derridovskou dekonstrukci a další autory evropského filosofického poststrukturalismu. Používá je ke kritickému promýšlení, reformulování a nové konstrukci představ a termínů identity a kultury národa. Jeho klíčový pojem „ kulturní hybridity“ popisuje zrod nových forem kultury v kontaktních zónách vytvořených kolonizací a překonává vizi světa založené na neměnných identitách pramenících z kulturních lokací. V procesech produkce „ambivalence“, „imitace“, „mimiker“ v prostředí mezi kolonizujícím a kolonizovaným Bhabha zdůrazňuje vzájemnou propojenost a dialektiku těchto přenosů. Kniha vychází jako třetí díl série Postkoloniální myšlení I-IV.
Výbor teoretických studií a esejů je čtvrtým svazkem série Postkoloniální myšlení. Tato série má volně chronologickou návaznost a obsahuje jak překlady ucelených knih (Frantz Fanon – Černá kůže, bílé masky a Homi K. Bhabha – Místa kultury), tak dvě antologie vybraných textů. Stávající svazek se zaměřuje na následující období od osmdesátých let dvacátého století po současnost. V průběhu této doby se postkoloniální reflexe autorů a autorek působících na převážně anglo-amerických univerzitách rozvinula napříč celou sférou humanitních disciplín. Tato reflexe přináší kritickou revizi filosofických, historických, antropologických, literárních, kulturních i genderových či jinak předsudečně zaměřených reprezentací, identit a narativů/vyprávění dějin. Klíč pro pochopení současné situace nejen v kolonizovaných zemích, ale také v kontextu globalizace je možné nalézt v rozličných proměnách pojmu postkoloniality. Sám tento pojem není však nikterak homogenní a byl či je často problematizován pro svoji historickou neurčitost, teoretickou nezakotvenost či obecně pojmovou proměnlivost. Smyslem výboru je českému čtenáři nabídnout pluralitu přístupů a kritických stanovisek teoretického postoje, jenž vedl ke změně společenskovědního paradigmatu v posledních třiceti letech.
Psanci této země
- 292 stránek
- 11 hodin čtení
Psanci této země Frantze Fanona jsou psychiatrickou a psychologickou analýzou dehumanizačních vlivů kolonizace na jednotlivce - muže a ženu, a na národ, ze kterých plynou širší sociální, kulturní a politické důsledky příznačné pro vznik sociálního hnutí za dekolonizaci osoby a lidu. Francouzský název knihy Les damnés de la Terre pochází z úvodních slov Internacionály, levicové hymny 19. století. V úvodu knihy Psanci této země z roku 1961 podpořil filozof Jean-Paul Sartre Fanonovu obhajobu spravedlivého násilí kolonizovaných proti kolonizátorovi jako nezbytnou pro jejich mentální zdraví a politické osvobození. Sartre následně použil tento úvod v Kolonialismu a neokolonialismu (1964), politicko-filozofické kritice francouzského kolonialismu v Alžíru. Politické zaměření textu je zřejmé již v první kapitole nazvané „Concerning Violence“ (O násilí), kde Fanon kritizuje kolonialismus a jeho postkoloniální odkaz, pro který je násilí prostředkem katarze a osvobození od statusu koloniálního subjektu. Kniha Psanci této země prostřednictvím kritiky nacionalismu a imperialismu představuje diskuzi nad osobním a společenským duševním zdravím, diskuzi nad tím, jak je jazyk (slovo) využíván k ustavení imperialistických identit, jako je kolonizátor a kolonizovaný, s cílem naučit a psychologicky zformovat původního obyvatele a kolonizátora do jejich příslušných rolí otroka a pána, a diskuzi nad rolí intelektuála v revoluci.