Søren Kierkegaard Pořadí knih

Spisem O pojmu ironie, který předložil jako disertaci na kodaňské universitě, uzavřel Kierkegaard svá studia theologie a filosofie, a zároveň rozvrhl základy svého myšlenkového i spisovatelského díla. Jak název napovídá, snažil se vyložit zejména sókratovskou ironii, zkoumanou nejprve z pohledu Xenofóna, Platóna a Aristofana. Sókrata chápe nikoliv jako pouhou postavu Platónových dialogů, ale jako svébytnou, od Platóna často odlišitelnou postavu. Obhajuje nefilosofický přístup Aristofana (v díle Mraky) oproti příliš serióznímu pojetí Sókrata v očích filosofů Platóna, Xenofóna či Hegela. Aristofanes podle něj nejlépe pochopil Sókratův smysl pro ironii a sám ji ve svých komediích využíval. Paradoxně je jeho negativní portrét Sokratovi práv více, než kterýkoli jiný. Ironicky vyostřené negativní pojetí Sókrata přesně vystihuje to, o co Sókratovi jeho ironií šlo – co nejúčinněji zpochybnit domnělé vlastnictví pravdy a vědění. Ironické dotazování, dovedené až do stavu, kdy Sókratův oponent musí přiznat, že vlastně neví, jak se to s danou věcí má, vede člověka k návratu k sobě samému, k hledání vlastních existenciálních odpovědí. Kierkegaard se od Sókrata učí to, v čem se pak sám stane mistrem – schopnosti ironie. Hledal myšlenkový i literární styl jakým by mohl narušit dobovou nivelizaci, lacinou víru ve vědu a pokrok a všezahrnující filosofické systémy ve kterých se rozpouští a ztrácí jakákoli individualita. Na rozdíl od mnohých současníků velebících vědecký pokrok se domníval, že jeho posluchači trpí spíše břemenem přílišného kvanta znalostí, za nímž se ztrácí jejich osobní existence. Spis o pojmu ironie je tak východiskem Kierkegaardova díla, v němž je obsažen zárodek existencialismu takových spisovatelů jako Camus či Sartre. Kierkegaard jako první hledá cesty, jak osvobodit konvencemi či vědou spoutaného jedince k žití jeho vlastního života. Ironie ovšem nedává žádný pozitivní návod, pouze osvobozuje; představuje „absolutní negativitu“, nezbytný první krok na cestě k sobě samému a i k novému stylu. Delfské maximy „poznej sám sebe“ se Kierkegaard držel i ve všech svých pozdějších dílech a nepřestal nikdy hledat; ironie mu při tom byla vždy dobrým průvodcem. Její osvobozující, ale zároveň negativní účinky, dokumentuje Kierkegaard i reflexí ironie romantické, například na dílech básníka a kritika J. Ludwiga Tiecka, romanopisce W. F. Solgera či na Schlegelově Lucindě, dobově odsuzované pro imorálnost. V krátké pasáži věnující se Shakespearovi-ironikovi Kierkegaard chválí jeho vše prostupující avšak řízenou ironii, umožňující autorovi „plout nad dílem“, zatímco jednotlivé charaktery zůstávají „svými vlastními umělci“.

Výběr z bohaté sbírky Kierkegaardových deníků a tzv. Papírů sestavený překladatelkou Marií Mikulovou Thulstrupovou přibližuje českému čtenáři autorův privátní myšlenkový svět, a nabízí tak velice zajímavý kontext pro četbu a interpretaci jeho spisů. Kniha zahrnuje Kierkegaardovy filozofické a teologické názory, poznámky o antice a Sókratovi, komentáře k Schopenhauerovi, zápisky věnované otci, svědectví o bojích s žurnalisty, dále pak reflexe o biskupu Mynsterovi a úvahy o sobě samém. Velká část výběru patří Kierkegaardovým poznámkám o jeho vztahu ke snoubence Regině, s níž se rozešel kvůli své „těžkomyslnosti". Kniha jistě zaujme všechny čtenáře Kierkegaardova díla, ať už jej vnímají v prvé řadě jako filozofa, nebo jako křesťanského myslitele, neboť je vůbec prvním výborem z Kierkegaardových deníků a Papírů, který v českém jazyce vychází.

Pod souborným názvem Evangelium utrpení vycházejí čtyři kratší Kierkegaardovy spisy. První z nich přináší analýzu utrpení, jimiž musí každý věřící projít, neboť jsou mu Novým zákonem předurčena. Křesťan má následovat Krista, nést svůj kříž a činit tak, aby byl jeho břemeno lehké. Víra vyžaduje poslušnost a uvědomění si, že trpíme jako viníci, avšak utrpení je překonáno věčností, která převyšuje veškerou bolest. Kierkegaard kritizuje církev, která se spoléhá na boží milost a zanedbává přípravu na věčnou blaženost v bázni a chvění. V dílku Starosti pohanů Kierkegaard porovnává "starosti" různých bytostí — rostlin, zvířat, nevěřících a věřících — a zkoumá starosti spojené s chudobou, nadbytkem, povýšeností a bezradností. Spis Ladění v zápasech utrpení se zaměřuje na paradoxní radost, kterou křesťané nacházejí v utrpení, jako je radost z jedinečnosti utrpení a naděje, kterou přináší. Myšlenky, jež raní zezadu, jsou určeny křesťanům a pojednávají o jejich pokušeních a nedorozuměních. Kierkegaard se zamýšlí nad smyslem chození do kostela, vzdáním se pozemských věcí a nesmrtelností. Text končí krásným kontrastem mezi jeho obdivem k Sókratovi a vírou v Krista.

Kniha představuje menší dílo dánského myslitele, který se věnuje existenciálnímu myšlení 20. století. Autor na fiktivní postavě mladíka trpícího láskou k dívce zkoumá vztah mezi „estetickým“, „etickým“ a „náboženským“ stadiem života. Text kombinuje osobní zkušenosti s láskou a uměním s filosofickou reflexí. Kierkegaard, jehož osobní život a vztah s Reginou Olsen ovlivnily jeho myšlení, je zde zastoupen prostřednictvím „ustáleného“ Constantina Constantia, který vypráví příběh mladíka sužovaného láskou. Na pozadí se objevují ambivalence erotického života a přechody mezi různými stadii existence. V závěru mladíkova posledního dopisu se objevuje jeho nadšení a oddanost ideji, která ho pohání. Vyjadřuje, jak je ochoten opustit vše pro svou ideu, aniž by zarmoutil ostatní. Jeho vnitřní svět je nezávislý na očekávání druhých, ať už prožívá radost nebo bolest. Kniha oslavuje ženskou odvahu a vítězství myšlenky, zdůrazňuje krásu a utrpení spojené s hledáním smyslu v životě, a vyzývá k oslavě jak triumfu, tak i výzev, které přicházejí s láskou a ideály.

Souborné vydání pěti Kierkegaardových textů, jejichž společným tématem je autorova vlastní spisovatelská činnost: "Dobový trend v dánské literatuře" pojednává o Kierkegaardových pseudonymních dílech a usměrňuje nechápající kritiku, "Rozdíl mezi géniem a apoštolem" je zajímavou studií o autorově vlastním poslání, "Má spisovatelská činnost" popisuje pohyb v autorových sférách reflexe a vydává z něj počet, "Hledisko mé spisovatelské činnosti" je posthumně vydaný text, v němž se Kierkegaard svléká ze všech pseudonymů a otevřeně mluví o svém díle, a konečně Jedinec je doplněním předchozího titulu, objasněním, co pro autora "jedinec" znamená.

Význačný dánský filozof vymezuje základní principy křesťanství coby cesty k etické přísnosti a přibližuje atributy reálného Kristova následovníka.

Sevřené a naléhavé výklady evangelijních textů z poetického pera význačného, u nás dosud nedoceněného dánského myslitele 19. století, „otce existencialismu“.

Dílo proslulého dánského filosofa a náboženského myslitele 19. století (1813–1855), který bývá označován za předního představitele existencialismu a hlavního kritika dánské církve své doby, o charakteru a projevech lásky v Novém zákoně. Originální přímý přístup k novozákonnímu textu, který autor označoval jako „příručku pro ty, kdo mají být obětováni“, hledání osobního oslovení „poníženým Kristem“ a spontánní a osobně zaručované angažmá, to jsou základní východiska Kierkegaardova dvojdílného spisu.